Vděčnost

Téměř vždy, když si lehnu, přijde s tichounkým mňouknutím kočka, podívá se mi do očí, mrkneme na sebe a poté se mi natáhne po boku. Častokrát v tu chvíli vezmu do ruky telefon, abych se ještě podíval, zda někdo nepíše, nebo není-li něco urgentního, a častokrát, zrovna jako včera, kočka zavrní a lehounce mi olízne ruku. Kdo má doma pejska nebo třeba fretku, asi se s tím také setkává. Je to láska, je to vděčnost? No, láska a vděčnost jsou lidské pojmy, ale někdy se nelze ubránit porovnávání jak jedná zvíře a jak člověk.

Tedy,  jak které zvíře a jak který člověk. Ne často, ale už jsem slyšel výrok: „Proč mám bejt někomu vděčnej? Děkuju nechci!“ Že by to ilustrovalo známé rčení, že nevděk světem vládne? Snad ne. Spíš to je projev okamžitého pocitu zklamání a frustrace z toho, že dosud všechno běželo jako po másle, a najednou se to zadrhlo. „Přece jen díky mému úsilí a schopnostem to dosud šlo, ne?“, řekne ten zklamaný. Nejspíš není schopen ani ochoten pohlédnout zpět a uvědomit si, že by bylo za co být vděčný. A teď pominu komu.

Možná, že to je vážně jedna z významných lidských vlastností, přehnaně si věřit, jen svým schopnostem, mít velké sny a těm pak obětovat mnohé. V tomto uvažování utvrzují filmy a knihy o úspěšných selfmademanech. Ano, jistě se dá dosáhnout úspěchu vlastními silami a pílí, o těch úspěšných se to ví, ale o těch, kteří obdobně pilně a usilovně pracovali, aniž uspěli, o těch se většinou nemluví, tedy neví. Možná by šlo zmínit další rčení, zdá se, že poněkud pozapomenuté, že marné je lidské namáhání bez božího požehnání…

Ano, dar rozumu umožňuje  z viděného či zažitého vyvodit mnohdy dosti protichůdná resumé a teorie. Skoro by šlo říci, že trochu omezený rozum, například jako mají zvířata, by nemusel být na škodu. Ovšem možnost poznání a svobodné volby s tím, že to má nějaké následky a důsledky, a také smysl, to je přece to, co člověka činí člověkem.

Takové zvíře, a je to stejné, ať jde o vlaštovku, orla bělohlavého, rypouše sloního, ale třeba i domácí kočku či psa nebo jiné zvíře, o nějaké vděčnosti neuvažuje. Okolnosti či podmínky jsou dané, a podle nich se chovají. Nebo jsou, řečeno lidskou řečí, vděčná vůbec za existenci? Že jsou věci jak mají být? Třeba právě doma. A venku? Přichází jaro, rodí se mláďata, rostou v létě, na podzim se více jí, aby se přežila zima a po ní je tu zase jaro. Podmínky se také mohou měnit, takže se podle toho stěhují. Je to jistá obdoba svobodné vůle, kterou má člověk? Možná. A to se může týkat i zvířat domácích, kolik koček se odstěhuje k jiným pánům, třeba jen přes ulici, nebo pejsků, kteří se někdy raději stanou svobodnými „pouličníky“.

Přijmout realitu a moc planě nefantazírovat a necítit se ublíženě, to je možná už první krůček k vděčnosti. Vděčnosti za to, co je, a pak k vděčnosti, za to co bylo, co jsem si, přiznám se, ani tak moc nezasloužil.

Josef Duben