Vidět stužkonosku vrbovou a přástevníka kostivalového

…i to je pěkné. Když se ve škole učí o „slezském bardovi“ Petru Bezručovi, mluví se o Maryčce Magdonové, ale přijde řeč i na motýly, speciálně na stužkonosku modrou. Je to prý vzácný noční motýl, kterého autor celý život toužil spatřit, a pak, na sklonku života, byl až jaksi nesvůj, že tato jeho touha nedošla naplnění. A tato krásná můrka prý byla pro Bezruče symbolem frustrace z toho, že nic nedopadlo tak jak si přál a jak si představoval.

No, ani já jsem stužkonosku modrou nikdy neviděl, na rozdíl od mnohých jiných stužkonosek, které jsou u nás poněkud častější. Zrovna předevčírem jsem například zahlédl stužkonosku vrbovou. Ovšem nikoli tak, jak bývá zobrazena v atlasech, tedy s rozevřeným prvním párem křídel, takže je krásně vidět i druhý pár, který je pěkně červený až karmínový s tajuplným písmenem připomínajícím hebrejské lamed. K rozpoznání byla až po chvíli, když popolétla. Dokud seděla na zdi, složený první pár křídel, napodobující vrbovou či jinou kůru, tu barevnou krásu druhého páru téměř skrýval.

Vrbové stužkonosce je hodně podobná stužkonoska dubová, olšová, ale trochu i ta topolová či úzkopásá. A pak jsou k vidění i jiné, například trnková, švestková, tmavokřídlá, žlutá nebo dubinová. Skoro by se dalo říci, že téměř každá můra, která večer míří ke světlu, je některá ze stužkonosek.  

Ale spatřit je jen tak v přírodě, bez nalákání na světlo, se nepodaří pokaždé. Jako kdyby svou krásou skrblily a dovolili ji zahlédnout jen někomu… Někomu trpělivému, nebo tomu, kdo má prostě štěstí.

Mně se například poštěstilo jednoho pozdního odpoledne potkat stužkonosku vrbovou a jiného podvečera zase přástevníka kostivalového, o němž však dlužno dodat, že je trochu exhibicionista a posedí, na rozdíl od dlouhozobky svízelové, která se nezastaví a nezastaví, že až připomíná kolibříka. 

Josef Duben