O sardinském kocourkovi, a nejen o něm
Snad na všech ostrovech Středozemního moře se to kočkami jen hemží. Aspoň takový dojem si odnáší turista, tedy člověk, který se pohybuje spíš podle vody a v přístavech, kde se pro tyto malé šelmy vždy najde něco k snědku. Anebo tu žije víc lidí ochotných se podělit a postarat.
Divoká a hornatá Sardinie, druhý největší italský ostrov, je velká asi jako třetina Čech, ale nežijí zde ani 2 miliony lidí. Takže i těch koček je zde logicky méně. Lze je spatřit v pro ně přirozeném prostředí, okolo řídce rozesetých usedlostí, ve městečkách, a samozřejmě i u moře. Na Sardinii se vystřídala celá řada vládců. Původní Sardy si podmanili Římané, bylo zde posléze i Sardské království, ostrov patřil námořním republikám, Janovu a Pise, pak Španělům, Francouzům, angažovalo se i Rakousko, a až po sjednocení Itálie připadla Sardinie Italskému království a posléze Italské republice. Vystřídalo se zde tolik vlivů, a přesto jsou tu kočky prakticky stejné jako u nás, jen občas lze zahlédnout „jižanštější rys“, štíhlost, delší nohy, a někdy i kresbu, která připomene ocelota.
Kočky, co někam patří, neprojevují velký zájem o kontakt s náhodným kolemjdoucím, ty víceméně volně žijící nebo trpěné, rády přijmou nabídnutou potravu, ale pohladit se nechají málokdy, ne každá se osmělí. V obchodech je nabídka krmení podobná jako u nás, a vyzkoušeli jsme, že kočkám chutná. Pokud člověk hodlá takovým „kočkám pokřovním“ přilepšit, je dobré přinést i vodu a misku, občas se ztratí i z míst, kam jsou kočky zvyklé si pro přikrmení chodit.
V restauraci, kde jsme večeřívali, měli „pana domácího“, krásného zrzavého kocoura, a ten byl pěkně vyběravý. Mečoun mu nejel vůbec, treska mu přišla suchá, ale losos, to bylo ono! I další tučná ryba, jejíž jméno nám zůstalo utajeno, mu šla pod vousy. Inu, mlsný kocourek. Připomínal mi kocourka z básničky Josefa Václava Sládka o mlsounovi Rudovouskovi:
Náš kocourek rozmrzelý
sněd´ jen husu, nechal zelí…
O tom sardinském by šlo zaveršovat:
Sardský zrzek mečouna nemusí.
Zato lososa, toho rád okusí…
Josef Duben
Povídka bude součástí knížky Byl večer a bylo jitro, den pátý