Slepýš a užovka, dva příběhy o plazech
Žili, byli, a dosud žijí na jedné zahradě veselí slepýši. Pravda, těžko přisuzovat plazovi smysl pro humor, ale co si o nich myslet, když v nečekaných chvílích vyskakovali z břečťanem porostlé zdi a děsili kolemjdoucí? A legrace pokračovala, když už slepýšům nestačilo skákat na trávník, ale začali padat, nebo se snad vrhat do sudu na dešťovou vodu umístěného pod okapem. Dvakrát se je podařilo zachránit na poslední chvíli.
Po dnech sucha byl sud vyprázdněn, a hle, na dně se opět povaloval slepýš. Nedalo se poznat, zda je rád, že se netopí, anebo je smutný, že se nekoupe. Lidé měli trochu delší vedení. Ano, ti lidé jsme byli my. A konečně nás napadlo, jak zabránit možnému plazímu neštěstí. Velmi jednoduše stačilo sud zakrýt starou hustší záclonou, a přichytit ji prostě gumou. Již další den se ukázalo, že voda ze svodu krásně teče, a navíc se na síti zachycují různé listy a drobné nečistoty. A slepýš? Ten se na síti objevil až čtvrtého dne. Dlel uprostřed sítě a nevylézal. Možná proto, že síť nebyla pořádně vypnutá. Už jsme vylepšili.
A zatímco jsme se radovali ze zachráněného slepýše, bylo slyšet charakteristické spokojené vrnění kočky, když nese úlovek. Copak to nese? Myš? Slepýše? Kdepak, mladou užovku. Ovšem užovka a nakonec i ten slepýš se dovedou ubránit. Není-li úniku, začnou se tvářit jakoby nic, jako mrtví. Užovka se dokonce téměř zauzluje. No a když se delší chvíli nehýbou, nic nedělají, kočku to přestane bavit a nechá je být. Pro jistotu jsem však tu mladou, sotva dvanácticentimetrovou užovku odnesl k blízkému potoku.
Když bydlím tak trochu v přírodě, měl bych asi dávat pozor, aby v okolí žijící živočichové nebyli kvůli mně zbytečně ohrožováni na životě. Zakrývat či zasíťovávat nádrže na dešťovou vodu, popřípadě do nich vkládat „ostrůvky“, na kterých se zachrání hmyz a může spočinout i pták, když se potřebuje napít. Stačí prkénko, či špalík. Dřevo je však třeba občas měnit za suchý kus. Příliš mokrý klesá ke dnu.
A ještě k užovkám, nejčastěji se u nás vyskytuje užovka obojková, v temném khaki zbarvení s charakteristickou žlutou kresbou a černým pruhem na hlavičce, vzácně lze spatřit užovku stromovou, která má zbarvení spíš do hněda, až bronzova a může laika poněkud znejistit. S jedovatou zmijí by se plést neměla, má štíhlou hlavu, na rozdíl od hlavy dlátovitého tvaru, kterou má zmije. Ovšem zmije mají v přírodě také své místo, vyskytují se zpravidla však dále od lidských obydlí.
Hadi, ale i ostatní plazi, jsou plaší, a moc nenechají člověka se k sobě přiblížit, takže je i obtížné je ulovit. Ostatně to má i svá rizika. I taková užovka, nemá-li možnost úniku, může kousnout. Je to spíš leknutí, zoubky má ostré jako jehličky, takže ani moc neporaní. Mohu to potvrdit. A pak ta rychlost a hbitost! Mnohem méně hbitému nebo méně odhodlanému „lovci“ se může had při proklouzávání mezi prsty vykálet do dlaně, a to tedy pěkně smrdí. I to mohu potvrdit. Užovka se živí převážně rybkami a dalšími vodními živočichy, takže pach jejího trusu je vydatný a opravdu dlouho na kůži vydrží. Tak doufám, že zmíněných pár zkušeností by mohlo odradit případné zvědavce od lapání těchto půvabných plazů.
Však se stačí jen dívat. A také stojí za to se snažit plazům, tj. hadům, slepýšům a ještěrkám, nějak prospět. Třeba počítat s tím, aby měli na zahradě nějaké úkryty. A hlavně jim neškodit, aspoň zběžně prohlédnout riziková místa před sekáním trávy.
Josef Duben
