Pár slov o zmatení jazyků

Proč došlo k onomu legendárnímu zmatení jazyků při stavbě Babylonské věže? Nebo vlastně jak? Prý proto, že lidé tak zpychli, že chtěli vybudovat stavbu tak vysokou, aby dosáhla až do nebe. Nebo aspoň na dohled od něj. A Hospodin je za pýchu a troufalost potrestal tím, že si najednou přestali rozumět a staveniště rozčileně opustili.

Mohlo to ale být i tak, že po týdnech a měsících velkého úsilí došla mnoha pracovníkům pošetilost takové stavby, přestali chápat, proč se staví, přestali si rozumět s architekty i políry a zvolili si jinak. Ale co? Proč? A kdy? No, sebrali se a prostě odešli domů. A pak si vůbec přestali rozumět i navzájem, po tom rozchodu vznikly rozličné jazyky, neboť do té doby všichni mluvili stejnou řečí.  Byl to trest za pýchu?

Při pohledu na rozličná zvířata člověka maně napadne, že ta pýchu neznají (tedy asi kromě pyšného páva… i když i ten je v tom ve skutečnosti nevinně), neb si dobře rozumějí. Pes český si rozumí s německým či italským, jen jejich lidé je učí všude jinak, těmi svými „zmatenými“ jazyky: Ticho! Ruhe! Zitto! A z toho pak plynou různé zvláštnosti, například záchranářským psům  vycvičeným u nás se v různých zemích velí velí česky, například v Izraeli, ale i jinde. Ale zvířata mezi sebou, to je jiné dorozumívání, a týká se to nejen savců ale třeba i ptáků, i když jejich zpěv se také trochu liší podle území.

Pokud jde o člověka, bývá pýcha dodnes hlavním motivem ledajakého konání. Však i nyní se nedaleko té starověké babylónské budují věže výškou ji překonávající. Něco společného však tyto stavby mají, naftu, či její produkty. Babylonská věž byla stavěna z pálených cihel a místo malty se používal asfalt. No a dnes se pyšné budovy staví z peněz za naftu. Na jejich střechách se dá přistávat vrtulníkem, hrát tenis, či se koupat v bazénu. Co jiného tam také dělat, když tam ani ptáček nezaletí? Není na konec lepší zůstat na zemi a uvažovat trochu skromněji?

Netoužit mít za každou cenu hlavu v oblacích… Pohlédni pak ale, člověče, kam kráčíš, a dej pozor na to, co uspatříš! Mohou docela snadno uniknout pozornosti věci malé, které mohou být zábavné, ale také mohou být dokonce i trochu nebezpečné, a ještě navíc se mohou jmenovat stejně.

Může to být třeba něco tenkého a  dlouhého, a pak si ten, kdo se učil ivrit, moderní hebrejštinu, uvědomí, že se mu u nohy vrtí žížala, tedy hebrejsky šilšul, což je legračně znějící slovo, které navíc označuje i … průjem. V obou případech je dobré nezazmatkovat a ani na tu či do toho nešlápnout.

Josef Duben