O vůli dobré, silné, svobodné a poslední

Na čem tedy záleží? Asi nejen na vůli a úmyslu, ale především na akci, činu! Platí to samozřejmě o vůli dobré, i o té opačné, tedy zlé, a i o následném zlovolném jednání. Někdo by řekl: „A co radši nechat věci volně plynout, aby všechno dopadlo tak nějak samo od sebe?“ Ale šlo by to vůbec? Nebyl by to jen projev pohodlnosti či lenosti? A dokázal by i ten nejvíc pohodlný i líný doopravdy vůbec nic nedělat?

Vydrží to nejspíš jen když spí, ačkoli kdoví? Třeba právě ve snu najde chuť a odhodlání, o čemž může svědčit to, že se ozve, jako když spící ptáče zapípá v hnízdě, pes škube nohama, nebo se mu jako kočce chvílemi zachvějí vousky. I spící člověk občas zabručí, zasměje se, škubne sebou. Hlava, tedy mozek pořád pracuje, a často najde řešení různých zapeklitých situací. Jen si pak na ně po probuzení vzpomenout.

Nechat věci plynout samovolně, to asi opravdu není  člověku moc dáno. To spíš volně až samovolně přichází inspirace, a jde o to být připraven ji přijmout. Nebo mohou nastat různé zvláštní situace a příležitosti, které je těžko i při nejlepší vůli odmítnout. Tak si říkám, kdo by asi dokázal odolat a prokázat, jak silnou má vůli, kdyby jako mladík v Čelakovského básni Tomana a lesní panna spatřil v temné doubravě krásku, ana se  nese na jelenovi: „na jelínku podkasaná sedí sobě lesní panna,“ a řekl by jí, ať a se s ním ani nezdržuje a  hezky si jede dál? V básni, jak víme, měl mládenec vůli slabou, takže to špatně dopadlo, když koník „smutně hrabe podkovou, řehce zprávu nedobrou.“

Mladík v básni měl s vůlí evidentně problém, tedy s vůlí vůbec, takže možná že i s tou dobrou. Jakmile se připustí, že  je třeba využít každé příležitosti, může to znamenat, pomalou ztrátu vlastní vůle. A možná, že mezi první projevy této vytrácející se svobodné vůle je nebýt člověkem dobré vůle.

A mnohdy se pak už naskytne jen poslední šance, jak svobodnou a dobrou vůli projevit, sepsáním „poslední vůle“…

Josef Duben