Karneval zvířat je podobenství. Možná

Mám na mysli čtrnáctivětou suitu Karneval zvířat, kterou napsal v roce 1886 francouzský skladatel Camille Saint-Saëns v Praze. Na rozdíl od roku 1882 zde pobyl trochu déle, a tak se zřejmě stačil rozkoukat. Ale neberu to nijak vztahovačně. Pokud má být tato skladba podobenstvím, tak jistě obecně lidským, popřípadě evropským, reflektujícím atmosféru konce devatenáctého století, a jak se ukazuje, i atmosféru počátku století jedenadvacátého. Možná ale, že by dvanáctá věta s názvem Zkameněliny byla dnes zařazena spíš jako první.

Ale to je poněkud laciná interpretace s politickým nádechem. Pokusím se celou suitu po jednotlivých větách vyložit jako podobenství lidského života.

Chybí první roky života a roky jinošské a dívčí, takže první větou je Lví pochod, tedy vstup do dospělého života impozantním krokem, s velkými nadějemi a očekáváními. Druhá věta Kohout a slepice, to je realita. Realita všedního dne, kdy právě založená rodina je zaměstnána sháněním obživy, klováním zrní prostřídaným občasným veselým zakokrháním.

Třetí věta, Antilopy, může značit snahu najít dobré místo k pastvě, popřípadě rozhodnutí prchnout před nepřítelem, před nebezpečím. A úprk může být až bezhlavý. Jsou ale i tací, kteří žijí rozvážně a docela úspěšně, že si mohou dovolit i zpomaleně zatančit kankán – to je čtvrtá věta Želvy.

Věta pátá Slon naznačuje, že velké zvíře dokáže zrychlit, aniž ztratí důstojnost. Na rozdíl od těch, co jsou nestálí a jen přeskakují od tématu k tématu, z místa na místo. No ano, jako ti Klokani, ale to je už šestá věta.

Ale i v životě lidském lze nalézt určitou katarzi, a tu zde nabízí věta sedmá, Akvárium. V životě pak je třeba se mít na pozoru před chytráky, ale i před hlupáky, přičemž se to někdy dá jen  těžko odlišit, jak patrno z věty osmé, Zvířata s dlouhýma ušima.

Jsou však i chvíle, kdy se člověk v životě najednou trochu ztratí, jako v hlubokém lese, a tu pak se  ozve živý hlas: je tu pomoc. A to může být naznačeno v deváté větě: Kukačka v hlubokém lese, na niž navazuje věta desátá, Voliéra, kdy najednou může mást hlasů až trochu moc, a z mnoha stran.

V další životní fázi to může létat v rychlém sledu nahoru a dolů, a to je věta jedenáct, Klavíristé, která přechází do dvanácté s názvem Zkameněliny. A na ty pozor!

Třináctá věta bývá někdy hrána i samostatně, jmenuje se Labuť a je elegantní. Naznačuje jisté vyrovnání se životem, a s noblesou přičítanou tomuto krásnému ptákovi. A poslední věta, ano, už čtrnáctá, nepopletl jsem to, je Finále, kdy se člověk může zamyslet nad svým žitím, a i si trochu zabilancovat. Třeba při citacích z jednotlivých životních období, podle předchozích vět.

Možná to skladatel Saint-Saëns právě takto myslel, však skladbu psal jako zábavnou a za svého života ji prý dovoloval hrát jen pro úzký okruh přátel, těch se smyslem pro humor.

Josef Duben