Když si nejsem jistý, zeptám se kočky

Nastane-li situace, kdy si nejsem jistý řešením či odpovědí, zkusím se zeptat… ano, kočky. A neodpoví-li mi přímo, získám aspoň od problému jistý odstup, a možná i nadhled. Tak třeba zrovna teď. Leží na stole a dívá se na mě. A zrovna mě napadá, že splnit si sen může být někdy dost riskantní. Co si o tom myslí ona? Dívá se na mě ještě chvilku, pak seskočí na zem, mňoukne a ocáskem zatočeným do otazníku mi odpoví: „To je tedy otázka! Co o tom kočka může vědět?“  Zdá se, že ani ona si není jistá. Kočka si totiž nemyslí, že do všeho vidí. Avšak já…

No, já si myslím, že o snech něco málo vím. Třeba právě o těch riskantních. Sem patří hlavně ty sobecké, utopické ale i idealistické. Pak je štěstí, když právě tyto zůstanou jen sny. Jakmile se ale začnou plnit, už může být zle, anebo se ukáže, že jejich naplnění přinese uspokojení jen dočasné. A co pak? Další sny?

Příklady? Snad za takový klasický sen lze považovat představu o rovnosti. Zde je dobré připomenout  jednu ze zásad Orwellovy Farmy zvířat: Všechna zvířata jsou si rovna. Avšak v průběhu revoluce k ní propagandista prase Pištík doplnil: „…avšak některá zvířata jsou si rovnější.“ Problematický sen, byť nejdřív dobře myšlený, se při realizaci stává kamenem úrazu. Rovnost před zákonem je jedna věc, ale totální rovnost? A navíc pak se zmíněným dodatkem… To pak může skončit brutální diktaturou. Po Orwellově Farmě zvířat, která vyšla už v roce 1945, by se daly zmínit další příklady, i ze současnosti, ale prase Pištík myslím docela stačí.

Plnění osobních snů nebývá tak rizikové, jako naplňování těch společenských. Na společnost mají sice také vliv, ale často spíše pozitivní. Třeba když si někdo splní sen a obcestuje Zeměkouli, nebo  si otevře restauraci, vybuduje továrnu na boty, napíše knihu o ptácích nebo o kočkách. Takové splněné či naplněné tužby nebo sny mohou přinášet užitek a nakonec i trochu štěstí, a nejen těm, co si to vysnili, ale i ostatním.

Ovšem existuje i jiná možnost. Řeknu to takhle, chystal jsem se odpoledne usednout do křesla s kávou a číst si, jenže kočka měla jiný sen či plán. Vyskočila mi na klín a opřela se mi o ruku s knížkou a zahleděla se mi do očí, jako kdyby mi chtěla něco říci, a začala příst. Nemohl jsem si dost dobře obracet stránky, tak jsem knížku odložil. A ona mi odpověděla na tu ranní otázku o snech asi takhle: „Není lepší místo planého snění vnímat sny či plány nebo tužby svého bližního? Není právě tohle cesta ke spokojenosti?“ Když mi to pověděla, seskočila a spočinula vedle mě. Ale už jsem si nečetl, a najednou mi přišlo, jestli tohle není součástí nějakého „vyššího plánu“ či snu.

Josef Duben