Co bylo dřív, flétna nebo žluva?

V mém případě flétna. V dětství jsem nechtěl „chodit do piána“, a na dotaz, na co bych tedy chtěl hrát, jsem rodičům odpověděl, že na trubku. V protějším domě, přes dvůr, totiž někdo krásně hrával na křídlovku, a to mě lákalo. Mé rodiče však nikoli, takže jsem nakonec žádné hudební školení neabsolvoval. Škoda. Až v rané dospělosti mě trochu naučil hrát na zobcovou sopránovou flétnu kamarád Vašek.

Neumím nic moc, jen si tak občas zapískám. Kdybych ale uměl více, a mohl si pak z fléten vybrat, volil bych altovou. A co třeba taková příčná? Ale nejkrásnější flétnové zvuky podle mě stejně vyluzují ptáci. Proto mě tak oslovila flétna v básni č. 5 v Zahradníkovi Rabíndranátha Thákura: „Má duše vylétá v touze dotknout se lemu mlhavých dálek. Veliký Druhý Břehu, jak směle zní tvá flétna!“ A kde je tam ta žluva? Žluva hajní, Oriolus oriolus? O kus dále, opět u Thákura, báseň č. 17: „Žlutý pták zpívá na jejich stromě, až ve mně srdce tančí radostí.“ Myslím si, že muselo jít o žluvu. (Citace je ze Zahradníka, kterého přeložil Dušan Zbavitel).

To, jak nádherně žluva pěje, jsem si uvědomil letos na jaře, když mi výše zmíněný přítel Vašek vyprávěl, jak poslouchal to krásné flétnové žluví vábení v kraji kousek od České Lípy. Dokonce se mu toho krásného žlutého pěvce s černými křídly podařilo vyfotit. Tak to jsem mu opravdu ze srdce přál, ale přece jen tak malinko i záviděl.

Takže ano, pro mě byla žluva až druhá. Ale co se týče nádherného flétnového zpěvu, byl bych rozhodně pro první místo. Dá se poslechnout například z archivu Českého rozhlasu.

Josef Duben