Král a vosa – proroctví?

Asi to nebyl král, a zřejmě nešlo ani o vosu, ale „něco“ se dozajista stalo. A třeba i ve skutečnosti, a nejen v pimprlové komedii. Avšak dost možná, že se to něco podobného stávalo častěji, a bude se stávat každou chvíli, a proto se příběh stal písní, čili, stal se virálním.

A kdoví zda to nebylo takto: V jedné zemi, v jedné společnosti, možná to byla sněmovna, usedla v blízkosti předsedajícího pohlavára zvídavá osoba, která se mu pokoušela klást nepříjemné otázky. Jemu to, v jeho povýšenosti, připadalo jako bzučení hmyzu, dotěrného, nepříjemného, prostě jako bzučení vosy. Ale na nos mu neusedla, to opravdu ne, nicméně on vykřikl, jako kdyby ano, a pokynul na krok od něj stojící gorile, aby si s tím hmyzem poradila.

Jelikož ale nešlo o opravdovskou gorilu, ale jen o takového nabušeného škrholu, dopadlo skoro všechno tak, jak je známo z oné písně. Škrhola se snažil tu pro pána nepříjemnou situaci vyřešit, rychle a  po svém, to znamená, jak to uměl jen on. Tedy rozhodl se to otravné stvoření pěkně fláknout, pořádně „to“ rozmáznout.

Ovšem nepodařilo se mu rozmáznout ani tu dotěru, ani pána, stalo se něco, pro něj horšího, ale pro ostatní zajímavějšího. Povedlo se mu rozmáznout nepříjemnou situaci, které si do té doby téměř nikdo nestačil všimnout, a upozornit tak na nepříjemné otázky, na které pohlavár odmítal odpovídat.

A co ta vosa? A jak to bylo dál? To je všechno? I kdeže, milé děti,  ta jako vosa dotěrná novinářka si to hbitě se zajímavým námětem na článek odbzučela do jarního dne, tedy nikoli oknem, ale dveřmi. A po tom nerudném pánovi, králi či pohlavárovi, a vlastně i po té vose, zbyla po čase  jenom písnička.

A jelikož byla tahle pohádka, či pohádková písnička krátká, mohla by být i popisovaná historie krátká. Kéž by…

Josef Duben