Vzdorovat chovu v klecích… není to marné?

Aby nedošlo k mýlce, mám totiž na mysli chov lidí v klecích. Napadlo mě to včera v metru: lidé v metru dočasně schovaní, nebo chovaní, a tedy přepravovaní, byť na první pohled dobrovolně, jednají dost podobně jako zvířátka donucená pobývat na omezeném prostoru. Jeden si s něčím hraje, a drží to zrovna jako veverka nebo mýval v tlapkách, jenže člověk v rukách. Jiný se zdá smířen s osudem a jen zírá. Zato trojice pár kroků ode mě frustrovaně zvyšuje hlas… Co je špatně?

Příslušníci každého živočišného druhu spolu nějak komunikují v prostoru, který obývají. Ovšem jakmile hustota jedinců překročí určitou hranici, sociální vztahy se začnou měnit, ba co víc, zhoršovat. Vzrůstá apatie, popřípadě agresivita, mizí ochota ke komunikaci, prostě vztahy jsou ve psí. Příklad z velkochovů hospodářských zvířat, kdy ať už šlo o slepice, krávy či prasata, začala být situace naprosto neúnosná. A tak se klece ruší, slepice se osvobozují,  a i větší chovy se přibližují ideálnímu stavu hejnka na dvoře. Podobně jsou postupně osvobozovány i krávy, mnohé se už pasou a klidně přežvykují na pastvě i s telaty, a na dohled čeká plemenný býk, až „nastane vhodná chvíle“.

S námi lidmi je to horší, my sami se totiž radostně, ale i méně radostně necháváme ovládat chovateli-zaměstnavateli. Pravda, hromadné ustájení se dnes už zase moc nenosí, nadšení z open-spejsů pomalu vyprchává, jenže i ta možnost pracovat z domova je jistá klec. Sice individuální, a možná i trochu pozlacená, nicméně je to klec. Kde jsou sociální kontakty?

Jenže i těch kontaktů může být někdy moc. Jak se zmiňuje o situaci před pěti sty lety v Neapoli městský tajemník Giulio Cesare Capaccio v roce 1634: „Jdu po městě, a kromě nespočetných a všudypřítomných řemeslníků, kromě všech lidí, kteří zůstávají doma, vidím na každé ulici, v každé uličce, na každém rohu obrovské davy. Chodci do mě narážejí, brání mi v cestě, stěží se posouvám kupředu. Vcházím do kostelů v době bohoslužeb, a ty jsou rovněž plné lidí. Ale přesto mám dojem, že nikdo z nich nikde nechybí. Navštěvuji soudy a nacházím tam neuvěřitelné srocení lidí. Ulice, ne jedna, ne deset, ale všechny ulice, jsou plné chodců, jezdců na koních, kočárů. Všude vládne hluk jako ve včelím úlu…“

Takže frustrace z přeplněné klece není nic nového pod sluncem? Možné to je, ale není přece klec jako klec. Jde o to, zda je možné ať už z klece, z hnízda či brlohu svobodně vylétat, popřípadě vylézat. A člověk, na rozdíl od zvířat, má svobodnou vůli, na kterou je tak pyšný, a přitom se bohužel tak často podvoluje okolnostem. Bez větší snahy o únik či změnu. A to je škoda… a je to prostě špatně.

Josef Duben