Svobodu, svobodu!

Se svobodou je to nějak takhle: člověk po ní touží, jak v rovině politické, tak i osobní.

Ale pokud nebere ohled na ostatní, a nepoužívá rozum, štěstí nedojde. A co zvíře? No, co zvíře, každé volně žijící svobodu má, avšak je-li nepozorné, také může velmi snadno dojít úhony. Zato zvíře, které žije v blízkosti člověka, zejména pak to, které žije s ním, jako zvíře zájmové, společenské, ale i hospodářské, tj. užitkové, z lidského pohledu svobodné není. Možná proto se při chovu zvířat používá pojmu pohoda zvířat, neboli welfare, a rozumí se tím, že je úkolem a povinností člověka o tuto pohodu dbát, aby mu tu jistou nesvobodu vynahradil.

O tom dnes hovoří zákon na ochranu zvířat, který ale ani zdaleka není ničím zcela novým, jen podrobněji rozepisuje a pojmenovává ústní i písemnou tradici, která sahá několik tisíc let zpět. O ohleduplnosti ke zvířatům hovoří již Bible. Například v knize Exodus ve Starém zákoně zmiňuje Mojžíš ve svých nařízeních, že má být člověk ohleduplný i k cizím zvířatům, a odpomoci od nadměrného břemene i cizímu oslovi. Nebo v biblické Knize Přísloví, připisované králi Šalamounovi, stojí: Spravedlivý cítí i se svým dobytkem, kdežto nitro svévolníků je nelítostné.

Avšak existuje i trochu odlišný pohled a i jiná úsloví, která reflektují přístup k chovu zvířat z jiného úhlu. Co například  takové „chová se jako utržený ze řetězu“? To nejspíš pochází z popisu dříve asi ne tak neobvyklých situací, kdy se utrhl pes upoutaný řetězem u boudy, a naložil s náhle nabytou svobodou po svém. Buď se  nepříčetně rozradoval, a podle toho se začal chovat poněkud šíleně, nebo se rozzuřeně vrhl na toho, kdo jej k utržení vydráždil, aby ho pokousal, popřípadě zadávil.

Mohlo také dojít k tomu, že se ze řetězu utrhl býk, a dál to bylo stejné jako se psem, jen ten býk nekousal, ale trkal. Ať tak nebo tak, je toto rčení  dodnes  srozumitelné, byť se už dnes podle zákona na ochranu zvířat psi připoutávat řetězem nesmějí, a i u býka se doporučuje volný chov. Ovšem v obou případech se dá kolemjdoucím doporučit jistá obezřetnost. Pes chovaný jako hlídač opravdu hlídá svěřený pozemek či dům, popřípadě stádo. Je tedy nanejvýš nutné dodržovat bezpečnou vzdálenost, kdy pes ještě nezaútočí, protože necítí ohrožení svěřeného teritoria. O tom, že se nemá vstupovat na cizí pozemek, snad netřeba mluvit. Ale ono se to týká i pastvin, kde býk spokojeně dlí se svými kravami. Jenže vydat se opovážlivě do jeho hájemství, to může být i životu nebezpečné.

Každopádně je dobře, že psi už nesmějí být uvazováni. Však i v době, kdy se to dělalo běžně, to bývalo vnímáno jako cosi potupného. Proto se dodnes nelichotivě říká o někom, kdo žije nesvobodně, že je jako pes u boudy, rozuměj uvázaný, a že nic nesmí. Takové žití či bytí je ale smutné, jak pro pejska, tak pro člověka. Radši svobodu!

Svobodu?  Ano, svobodu, avšak není marné, když mezi jednotlivými svobodnými nějaký plot či plůtek občas bývá, nebo by možná aspoň malý měl být… Aby bylo jasné, kam si moc netroufat.

Josef Duben