Kóčička, kóčička nébyla pyšná…

Jak by také mohla být? Kočička je přece empatická, laskavá, skromná, a často i hodně
legrační. A pyšný jedinec legrační nebývá, i když k smíchu občas je. Není sice jasné, zda a
jak byla legrační Eliška, která prý nebyla pyšná, ale asi opravdu nebyla, když dokázala
dát najevo svou radost tak pro některé děti charakteristickým způsobem (viz poslední
věta).

K úvaze o pýše mě přivedlo, že jsem si, bůhvíproč, vzpomněl na popěvek o holčičce Elišce.
A že kdo je pyšný, cítí se být moc důležitý, až nechce porozumět druhému a trvá si tvrdě
na svém. A že kočka za prvé většinou rozumět chce, za druhé, že si sice trvá na svém, ale
zase ne tak moc. Ale třeba někdo má doma kočku stejného jména a potvrdí, že ani tato
jeho Eliška pyšná není.

Pýcha a odmítání rozumět, to asi bylo i příčinou onoho změtení jazyků, ke kterému prý
došlo mezi staviteli Babylonské věže. Stavitelé odmítali porozumět nejen sobě navzájem,
ale porozumět vůbec logice věcí a řádu světa. Pyšně si totiž odmítali uvědomit svá lidská
omezení a hodlali budovat něco, čím by dosáhli až někam tam, odkud by bylo možné se
podívat do tváře Osudu, Bohu… A jelikož na to, jak se dostat dál, měl každý trochu jiný
názor, odlišnou představu, přestali si rozumět. Možná.

Když se nezalekneme většinou problematického polidšťování zvířat, nabízí se jisté
poučení. Stačí je pozorovat. Rozumí si, ačkoli mají ve své mluvě často trochu odlišné
dialekty. Například u ptáků je to doložitelné, stejné druhy z různých míst zpívají malinko
jinak, mají odlišné nápěvy. Je prokázané, že přes naše území probíhá jakási hranice mezi
zpěvem západním a východním. A jen je trochu překvapivé, že tato hranice probíhá těmi
místy, kudy vedla demarkační linie, tedy tam, kam na konci Druhé světové války směla
dojít Americká armáda.

U koček ale není známo, že by v jejich dorozumívání byl nějaký rozdíl. Mluví totiž spolu
řečí těla. A nahlas, tedy pro nás pochopitelně, „mluví“ jen koťata s mámou, ale ty velké,
dospělé kočky mluví jen s námi, s lidmi. Mezi sebou si rozumějí jaksi samo sebou. Stačí
pohyb, posunek… Ovšem gestem, pohledem to s námi také zkoušejí, a my jim většinou
rozumíme, že? Zvláště když se vyčítavě koukají u prázdné misky.

A jestlipak si kočky všimly, že lidé na ně mluví či volají různými jazyky? V Čechách
voláme čičičí, ve Francii například minuminu… Zdá se tedy, že rozumějí cizím jazykům a
žádnou vědu z toho nedělají. Ale možná to je tím, že na nějaké povely moc nedbají v

žádném jazyce. Zato pes, který se naučí běhat pro klacík na povel „přines“, po zvolání
„aport“ nic nepřinese. A naopak. (Proto se při výcviku leckdy používají anglické povely,
zejména když se počítá s tím, že pejsek půjde do světa).

Kočka zřejmě opravdu není pyšná a nevadí jí, když se na ni mluví různými jazyky. Pozná
totiž většinou moc dobře, o co jde, zda je to laskavé „čiči“, nebo hrubé odbytí „huš“. A
když pochopí, že ji má dotyčný rád, tak si možná, stejně jako ona Eliška z písničky, i
povyskočí trošku.

Josef Duben
povídka z knihy Věřím v kočku, a v život věčný
Celá kniha je ke stažení na webu Hoax