Jak jsme si pořídili kočku

Od té doby, co mi zemřelo morčátko, jsme s mojí sestrou Barunkou doma prosily o koťátka. Dlouho jsme žadonily, až nakonec rodiče zjistili, že naši sousedi mají pět koťátek, kterých se chtějí zbavit, ale nikdo je nechtěl.

        Konečně nastal ten den, kdy jsme si mohly jedno koťátko vybrat a odnést domů. Byl to kocourek, pojmenovaly jsme ho Miki. Protože nebyl moc ochočený, hned jak jsme ho na dvoře pustili, zalezl pod dřevo, a tak tam zůstal celý den. Vůbec jsme si ho neužili.

          Další den jsme se šli podívat pod dřevo, ale nic jsme neviděli. Dřevo jsme celé přeskládali, ale Miki nikde. Hledali a volali jsme. Už jsme mysleli, že ho snad přejelo auto. Byly jsme smutné, tolik jsme chtěly kotě a teď je pryč.

           Večer rodiče napadlo, že se mohl vrátit ke své mamince a sourozencům, k sousedům. Šli jsme se tam tedy podívat a opravdu! Kočka v noci slyšela, jak Miki mňouká a odnesla si ho. Pan soused nám nabídl, abychom si vzali domů ještě jedno. Budou si spolu hrát a nebudou se bát. To bylo pro mámu překvapení, když jsme přišly domů. Místo jednoho koťátka jsme přinesly dvě.

           Ukázalo se, že druhé koťátko je kočička. Pojmenovaly jsme ji Sigi. Pro jistotu jsme jim dali pelíšek na tři noci do chodby. Čtvrtou noc spali venku. Ráno jsme se nedočkavě běžely podívat, jestli nám kočky neutekly. A hurá! Celé rozespané běželi z pelíšku. Od té doby spolu zažíváme spoustu legrace. Jsou to milé a přítulné parťačky.

Žákyně 6. ročníku, Cyrilometodějské gymnázium, ZŠ a MŠ v Prostějově
Úvodní foto: Pixabay