Hleděl jsem do očí krahujci

Byl to krahujec, ten kterému jsem před pár týdny hleděl do očí. To zdůrazňuji především pro ty, které jsem mátl svým dřívějším vyprávěním, jak jsem se setkal s dřemlíkem tundrovým. Určil jsem si dotyčného dravce podle atlasu ptáků jako dřemlíka tundrového, i když mě soused lesák lehce znejistil, když kroutil hlavou, že ho tady nikdy v životě neviděl. Jak to tedy opravdu bylo a  jak jsem došel konečného poznání?

Zaslechl jsem totiž tehdy buchnutí a vyjda ven, spatřil jsem na zemi, pár kroků od krmítka, poměrně malého dravce. Ležel na zádech, hleděl na mě upřeně sírovýma očima a napřahoval pařáty. Došlo mi, že zřejmě zaútočil na krmítko ve větvích jeřabiny a neuspěv, nevybral zatáčku a narazil do okna. Naštěstí se vzpamatoval dřív, než k němu přiběhla kočka, aby se podívala, co se to tu děje. Okamžitě však vzlétl a nízkým křivolakým letem zmizel.

Po necelém měsíci se mi však podařilo tohoto nevelkého dravého ptáka vyfotografovat, bylo to letošní druhý jarní den, a to v pozdním odpoledni, kdy nám nečekaně usedl na plot. Fotil jsem ho, asi na pět metrů, sice jen přes okno, nicméně programem „přes sklo“, takže pro zkušeného pozorovatele mohl být k poznání. Když jsem totiž kamarádům z České společnosti ornitologické, Zdeňkovi Vermouzkovi a Vaškovi Zámečníkovi, fotku poslal a popsal své předchozí pozorování, jednoznačně určili, že to je krahujec, přesněji samice krahujce. A Zdeněk upřesnil, že samec by byl o něco barevnější.

Podle Zdeňka Vermouzka je pro krahujce takovéto jednání a způsob lovu zcela typické. I s tím naražením do okna. Krahujec totiž loví i v obcích, mezi domy. A prý se dá s krahujcovým působením na zahradě počítat i nadále, když totiž zjistí, že je v místě dost ptáků, tedy možné kořisti, bude sem zaletovat častěji. Ale jen co se stromy olistí, a přestanou se dosypávat krmítka, nebude to pro drobné pěvce tak zlé. Ostatně ti hbití se, jak doufám, chytit nenechají. A krahujcova přítomnost by třeba mohla znejistit straky, které se v okolí nyní pohybují, staví si hnízdo v koruně vysoké borovice, a malí ptáčci se jich bojí.

Když je vše v jakési přirozené rovnováze, neměl by člověk do děje moc vstupovat, často totiž více uškodí, než prospěje.

Josef Duben