Jak se chytá myš?

„No, co je to za otázku? Prostě se sedí u díry, a když myš vyleze, jednoduše se majzne po hlavě, chytí se do zubů, a…“ Takto by nejspíš odpověděla kočka. Ale pozor, to není úplně přesná odpověď, kočka nemá tak jasno v dokonavosti, takže odpověděla na to, jak se myš chytí, ale už nevysvětlila, jak se chytá.

A jak se chytá? Samozřejmě se nejdřív chytí, a pak se pouští a zase se chytá, ale nesmí se dopustit, aby unikla někam do díry či jiného úkrytu. Proto si kočka přináší ulovenou myšku do domu, kde se s ní jednak pochlubí, jednak je zde v následném chytání ve výhodě. Často svého člověka pozve, aby si to také zkusil. Když jsme měli kočky dvě, pouštěly si myš pod postelí, z jedné strany na druhou. Pak pozvaly i nás, abychom si to také zkusili. A když se nám to nedařilo, vždy jedna přiběhla a ukázala… „Takhle, jednoduše, chňap a mám ji.“

Co ale když myška někam zaběhne? Zrovna před pár dny něco píšu a koutkem oka zahlédnu jakýsi rychlý pohyb. Možná se jen mihl stín? Ne, ne, byla to myš. Kočka nikde, zřejmě si ji přinesla, aby měla nějakou zábavu či svačinku na noc. Ještě to tak a navíc nechat běhat myš po domě? Volám na ženu, popadnu mezi tím proutěný odpadkový koš, vysypu z něj papíry a jdu na to. Už vím co a jak. Přiklopit, pak podstrčit nějakou tuhou podložku, překlopit a myš vynést. Ale dnes se nedaří. Myš zaběhla do škvírky mezi velkými zásuvkami pod postelí. Odtud ji asi nikdo nedostane.

A tu mě napadlo použít lux. Zatímco hlídám, žena přináší přístroj. Nasazuji na hadici úzký nástavec, protože chytit myš do pytlíku nepovažuji za vhodné, co s ní totiž potom. Takovou špinavou by ani kočka nežrala. Tak teď! Žena pouští motor, přistrčím hadici ke škvíře a myš je chycena! A ještě to hlavní! Důležité je chytit a už nepustit. Jak s ní pak naložit, to záleží na tom, v jakém stavu bude po chycení.

„Co to píšeš?“ táže se kočka, zrovna mi totiž vyskočila před monitor, na své oblíbené místo. Když to Síse přečtu, pohlédne na mě a z očí ji vyčtu: „Nemít mě, dokázal bys vůbec žít? A o čem bys prosím tě psal?“

Josef Duben
Povídka vyšla také v časopisu Naše kočky