A ještě o kočce

A není možné přirovnat lidskou existenci a vztah člověka a kočky ke vztahu člověka k něčemu vyššímu, neznámému, k Bohu? Ano, všechno lze přirovnat a využít „oslích můstků“, aby se hledač dobral toho, čeho si přeje dobrat. Dokázal, co chce dokázat.

Člověk se často, dost podobně jako kočka, brání tomu, aby byl uchopen, nakrmen, laskán a hlazen. Chce být sám sebou, chce se mazlit, až když on sám chce. Člověk si, podobně jako kočka, přeje rozhodnout se sám, dobrovolně a nebýt nikým „nucen“. Vzpomenu si na divadelní hru Léto, od Francouze Weingartena (ano, to není moc francouzské jméno, že?), kde dva kocouři předvádějí své majitelce svou svou kočičí svébytnost. Před pohlazením unikají a předkládané dobrůtky s „komentářem“  odmítají, aby se poté, jen co se ona vzdálí, vrhli k mističkám a za velkého mlaskání všechno do posledního sousta zhltli. A že si tak kočky počínají, to mohu potvrdit z vlastní zkušenosti.

A není tomu tak podobně i s námi s lidmi? Chceme se rozhodnout dobrovolně, bez toho, abychom někoho „museli poslechnout“. Subtilní úvahy o hledání cesty a smyslu života jsou vlastní okolo věku dvaceti let, plus minus. A posléze se vynořují a snad ještě naléhavěji až v hluboké dospělosti. Je tedy možné najít nějaké řešení v mlčení a pohledu do očí spolucestujícího v metru anebo při pohledu do úžících se očí kočky?

Když…
Slunce hasne v pouštním písku, líně,
měsíce lodičkou pluje, skoro vinně,
tak marně se ptáš proč, po příčině…

Josef Duben
povídka z knihy V půli cesty
Některé z knih spisovatele jsou ke stažení na webu Hoax