Agresivita ještě není posedlost…

„Zachoval se jako zvíře“, nebo „probudilo se v něm zvíře“… Tak bývají charakterizováni lidé, kteří zareagují nepředvídatelně, agresívně, a nedokážou se ovládnout.

– Není to vůči zvířatům trochu nespravedlivé?

Je, je to hodně antropocentrické, ale všichni víme, co se tím myslí, ne? Ovšem je-li u člověka takové chování normální, a navíc se nesnaží či nedokáže běžně ovládat, dá se mluvit až o posedlosti. V původním významu se posedlostí myslí ovládnutí Zlým duchem, tj. Ďáblem, a to se většinou projevuje agresivitou. K sobě i okolí. V běžném životě se s opravdu „posedlým jedincem“ člověk setká málokdy. Spíše zná posedlost v přeneseném významu, když někdo podléhá neovladatelnému puzení.

Třeba jen filmů s názvem Posedlost je celá řada. Možná nejznámější je Posedlost režiséra Louise Malla z roku 1992, kde Jeremy Irons marně vzdoruje tomu, jak na něj působí Juliette Binoche. Posedlost od Andreje Zulawskiho z 1981 je v podstatě horor o rozpadu rodiny. Lucchino Visconti viděl posedlost jako zhoubnou vášeň v roce 1943. A byly natočeny i další, třeba ten americký z roku 2002, kde posedlost spočívá v zaujatém pátrání v minulosti. Anebo americký z roku 2000, známý pod titulem Posedlost, nebo Posedlý, jehož tématem je exorcismus, tedy vymítání ďábla. Takže vlastně jen tento film pracuje s posedlostí v původním významu.

Podlehnout se dá spoustě věcem, a někdy až tak, že to s posedlostí hraničí. Může jít o různé vášně, vztahy, nebo, a je to dost časté, o nezvladatelnou touhu po penězích, po moci, o touhu ovládat jiné. A neovládat jen lidi, ale pozor, třeba i zvířata.

– A existuje nějaká možnost, jak nepodlehnout?

Existuje, i když rafinované Zlo, které všemožné závislosti iniciuje, přesvědčivě tvrdí, že už není cesty zpět. A že člověk má právo si užít, co to dá. Ale obrana tu je, stačí uvěřit v sílu Dobra. Uvěřit,  že dobrá cesta vede k dobrému cíli.  Nenábožensky by se dalo říci k uspokojení z dobra. A nábožensky ke spáse.

– A proč vlastně o tom vedeš řeč?

Protože si myslím, že člověk má k obraně před agresivitou a závislostmi a posedlostmi všeho druhu k dispozici pomocníky.

– Pomocníky?

No, rozhlédni se kolem sebe! Co vidíš? Ty kočku, jiný kanárka, pejska, želvu, anebo slepici. Popřípadě na bříze za oknem strakapouda. Kdo dokáže vnímat blízkost zvířete, a těšit se z ní, může, podle mě, lépe odolávat náladám, agresivitě a třeba i těm posedlostem…

– To zní sice krásně, ale uvědomuješ si, že leckteří zločinci, dokonce by se dalo říci i lidé posedlí zlem, byli chovatelé a milovníci psů či králíků?

Hm, i takoví se najdou, bohužel. S ďábelskou posedlostí ani nevinné zvíře nic nezmůže.

– A nedala by se náhodou  nazvat posedlostí i ta tvá úporná snaha všemu porozumět? Na to pozor, úplně všemu se porozumět nedá.

Všemu se porozumět jistě nedá, ale snad se dá uvěřit. V dobro. A možná i ve starou moudrost,  když potkáš posedlého, ať už čímkoli, vyhni se mu, nediskutuj s ním, raději odejdi.

Josef Duben