Ale kočka nemá s temnými silami nic společného

Každý si jistě vzpomene na pár pohádek, kde zlé čarodějnici seděl na rameni černý kocour s uhrančivým pohledem… V určitém období se na kočky opravdu zahlíželo s nedůvěrou, ba se i věřilo, že ty černé věští vždy něco zlého. Inu, pověry se dotkly i těchto přátelských stvoření. Ale ten, kdo žije s kočkou, dobře ví, že kočka nemá nic společného ani s čertem, natož s ďáblem či se silami Zla. Argumentů by se našlo víc. Například, že ve dveřích středověkých katedrál, zejména ve Francii, bývaly a dosud jsou otvory pro kočky, tzv. chatière, aby jimi mohly kočky dovnitř. Nejspíš chytat myši. Ale copak by si nějaké „ďáblovo stvoření“ trouflo do kostela? Kde to všude voní kadidlem a hrozí tam pokropení svěcenou vodou?

A nakonec jsem právě letos získal definitivní důkaz, že kočka „ďáblovo stvoření“ není. A nemám ho ani z literatury, ani z vyprávění, ale z vlastní zkušenosti. Jde o zážitek z Květné neděle, to je ta týden před Velikonoci.

Na předvelikonoční, tedy Květnou neděli se chodí do katolického kostela s větévkami jívy, tedy kočičkami. Je to připomínka příjezdu Ježíše do Jeruzaléma, kdy jej lidé vítali palmovými ratolestmi. Jelikož u nás palem není, dle tradice tyto ratolesti nahradily větévky s prvními jarními květy. A ty kněz na počátku bohoslužby skropí svěcenou vodou, aby si je posvěcené lidé odnesli domů a zastrčili do vázy, nebo třeba někam za obraz. Letos byly ale Velikonoce pozdě, a navíc od konce března pěkné teplo, takže jívy odkvetly, k dispozici byli jen málo vzhlední kocouři. Měli jsme tedy s sebou větvičku kvetoucí forsythie, svídy, mandlovníku a kérie (neboli zákuly).

Přišedše domů, dali jsme si ty posvěcené větévky do vázy, vzniklo docela pěkné jarní aranžmá. Najednou slyším takové zašustění, a hle, kočka vyskočila na polici a větévky si prohlíží a očichává. Má možnost chodit ven, takže ji nějaký klacík nezmámí. Ale posvěcené ratolesti, to je jiná! Kdyby měla cokoli společného se silami Zla, svěcená voda by jí přece „nevoněla“.

Někdo třeba řekne, že kočka je normálně zvědavá. Ano, může mít pravdu. Nebo že to byla náhoda a přání je otcem myšlenky. I tomu dám za pravdu. Vím, ano, jsou to možná úvahy trochu na vodě, ale pozor, na svěcené vodě!

Josef Duben
povídka z nové knihy Byl večer a bylo jitro, den pátý
Kniha je k dostání mailem přímo od autora, stačí napsat na: [email protected].
Některé z knih spisovatele jsou ke stažení na webu hoax.cz