Autorita

Pojem autorita, jak tomuto pojmu rozumíme my lidé, je nejspíš zvířatům cizí. Na základě pozorování krav či koní na pastvině, poštolek nad polem, psů nebo koček doma, bych skoro řekl, že zvířatům, tedy zejména savcům nebo ptákům, je nějaká autorita docela lhostejná. Pokud je totiž tvorové v jejich okolí respektují, je to zkrátka „oukej“ a žijí si šťastně, tedy aspoň podle našich lidských měřítek. To znamená, že jsou s to se rozplozovat a vyvádět mladé, a tak také činí. Tedy pokud jde o zvířata volně žijící.

Zvířata žijící v úzkém či blízkém kontaktu s člověkem, zejména žijí-li víceméně ve společné domácnosti, musejí leckdy pro svou pohodu a svobodu něco podniknout. Je třeba umět s člověkem vyjít, a také mu něco nabídnout za onu pohodu a svobodu, či pohodlnou nesvobodu, jak se to vezme. Musí se například občas usmát, zavrtět ocáskem, nebo zapříst. To dobře funguje v prostředí rodiny, při kontaktech s jinými lidmi musejí svou autoritu získat a obhájit jinak.

Můj známý veterinář Roman tvrdí, že existují v podstatě dva způsoby, a uvádí příklady. Doma si pes či kočka své lidi omotá, no, ne okolo prstu, ale rovnou okolo celé tlapky. A často k tomu chovatelé sami přispívají, a s nadšením. Roman uvedl příklad z lékárny, kam si zašel pro veterinární léky. Když se chystal usednout do křesla, lékárník důrazně podotkl, že do křesla ne, to je kocourovo, pro návštěvy je židle. Ano, kocourek byl respektován i v nepřítomnosti. No a druhý případ je, že si zvířátko obhájí to své samo. Když byl Roman na stáži v Británii, rád zašel do místní hospody. No, na pivo, které zde čepují sice bez pěny, ale pít se dá. A hle, kdo to mezi štamgasty sedával u výčepu, tedy u barpultu, jak je tam zvykem, na stoličce? Kocour! A všichni s tím byli srozuměni. A židličku mu nikdo neupíral. Inu autorita. 

Ano, pokud jde o zvířata, asi nikdy nejde o autoritu formální, danou funkcí či úřadem, zřejmě s výjimkou psů hlídacích, ale o autoritu neformální, čili přirozenou, danou a založenou na přesvědčivosti dotyčného a možná i na dobrých vztazích a zkušenostech s tím, že se dá na něj, psa či kočku, spolehnout.

Autorita samozřejmě souvisí s mocí, tedy s jejím uplatňováním. Pokud člověk chová jakékoli zvíře, musí mu být takovou autoritou on! Například já, když kočka sedí u misky a mňoukne, hned pochopím, že se ptá, zda již není čas na svačinku. Nu já na to odpovídám: „To víš, že ano, je, rád ti dám. A přidám dobrůtku, viď?“ A už běžím. Tak například takhle se dá autorita udržet… Myslím si ale, že my, kdo se máme rádi, si na nějaké uplatňování moci až tak nehrajeme.

Josef Duben