České zákony jsou pro kočku. Organizátorka petice vysvětluje, proč povinně kastrovat a čipovat kočky

Petice žádá povinné čipování a kastrace koček. Její organizátorka Kamila Dvořáková v rozhovoru pro Zvířecí zprávy vysvětluje, proč jsou taková opatření nutná. V některých zemích Evropské unie už podle ní na sterilizaci koček přispívá i stát.

Stačí málo: nechat jednu potulnou kočku, aby na svět dvakrát do roka přivedla koťata. Výsledek: po pěti letech se populace zvířat rozroste na dvanáct tisíc. „Zvířata jsou proto v některých lokalitách přemnožená a útulky je nezvládají přijmout,“ popisuje Kamila Dvořáková – jedna z organizátorek petice za povinné čipování a kastraci koček.

Bez domova podle ní každoročně skončí asi třiceti tisíc koček. Ty trpí hlady a nemocemi, ohrožují navíc další volně žijící zvířata – například vzácné druhy ještěrek a ptáků. „Kočkám přitom nemůžeme jejich chování vyčítat, protože ony se musejí nějak uživit. Musí se poprat s osudem, který jsme jim připravili,“ připomíná Dvořáková.

Spolu s několika dalšími spolky proto sepsala petici, která žádá politiky o změnu legislativy. „Do veterinárního zákona by se mělo vepsat, že se musí o bezprizorní kočky postarat obec. Dnes to udělat jenom může,“ popisuje. Petice rovněž usiluje o zřízení centrální evidence koček a jejich označování čipem. Neoznačené potulné kočky by se měly také kastrovat. O petici minulý týden jednali odborníci v rámci senátního kulatého stolu s názvem „Za změnu zákonů pro kočku“. Další jednání o kočičí problematice budou pokračovat i v září, a to podobnou akcí ve Sněmovně.

Většina obcí tvrdí, že problém s přemnoženými kočkami nemají. Jak to tedy je?
Ale mají ho. Stačí, aby se do obce přitoulala jedna bezprizorní kočka, a do pár měsíců tam mají celou kolonii. Tedy pokud se o ni nikdo v prvopočátku nepostará a nevykastruje ji. Takových obcí, kam se nějaká taková kočka alespoň jednou začas přitoulá, je přitom většina.

Proč tedy obce tvrdí, že tento problém neexistuje?
Protože je to mnohým z nich jedno. Kočka není tolik nebezpečná jako pes, který může někoho napadnou a pokousat, proto se o ni nikdo tolik nezajímá. Pro úředníky je to často marginalita, které není nutno věnovat pozornost. Proč by si měli přidělávat starosti? Další obce by sice možná něco i udělaly, žádný problém ale nevidí. Lidé jim totiž nálezy toulavých koček nenahlásí, přestože jim to ukládá zákon. Místo toho volají přímo spolkům a útulkům, které v okolí působí.

Zřejmě neví, že by se měly obrátit nejprve na obec…
Ano, řada lidí to pravděpodobně neví. Domnívají se, že má kočky od začátku řešit útulek. Správný zákonný postup je přitom takový, že nálezce nahlásí opuštěnou kočku obecnímu úřadu či městské policii. Ta by měla nález zveřejnit – například na sociálních sítích. Teprve pokud se o zvíře nikdo nepřihlásí, měla by kočka putovat do nějakého smluvního útulku. Tam by ji měli ošetřit, vykastrovat a následně nabídnout i k adopci. Samozřejmě až po určité lhůtě, během které se může stále přihlásit její původní majitel. Přesně tak to funguje u nás v Mimoni. Bohužel na řadě jiných míst ne. 

Je třeba ale říct i to, že někteří lidé o tomto postupu vědí, nakonec ale stejně osloví nejbližší útulek. Na radnici či obecním úřadě totiž narazí. Úředníci jim řeknou: Když jste našli kočku, tak se o ni i postarejte. Teď už je vaše. Takto lhostejně k tomu přistupuje spousta obcí.

Například?
Třeba Nový Bor. Tam mi starosta ještě v listopadu ochotně podepsal petici s tím, že s jejími návrhy jednoznačně souhlasí. Jenomže neuplynul ani měsíc, a všechno bylo jinak. Ukázalo se totiž, že i Nový Bor má s pouličními kočkami problém. Na dvou krmných místech se tam pohybuje kolem šedesáti bezprizorních koček. Město ale od nich dává ruce pryč, postarat se o ně nechce. Musejí to udělat dobrovolníci. Tedy lidé, kteří s městským úřadem nemají nic společného.

Co by se stalo, kdyby se žádní dobrovolníci nenašli?
Kočky by se dál množily, až by jich byly stovky. Je spočítáno, že pokud necháte jednu potulnou kočku z ulice, aby na svět dvakrát do roka přivedla koťata, po pěti letech se populace zvířat rozroste na celých 12 tisíc. To je hodně. Tyto kočky navíc mají hlad a musejí se uživit. Za oběť jim proto padne spousta ptáčků, obojživelníků a dalších zvířat, někdy i chráněných. Kočkám přitom nemůžeme jejich chování vyčítat, protože ony se musejí nějak uživit. Musí se poprat s osudem, který jsme jim připravili.

Kolik koček s takovým osudem v Česku vůbec je?
Žádná statistika bezprizorních koček neexistuje. Máme ale nějaký matematický model, ze kterého vyplývá, že na ulici každoročně skončí kolem třiceti tisíc koček ročně. Při výpočtu se vychází z předpokladu, že zhruba dvě procenta všech mazlíčků, kteří původně žili v domácnostech, svůj domov nakonec ztratí. Ocitnou se venku. V případě Česka, kde Český statistický úřad napočítal v domácnostech 1,9 milionu koček, by to tedy mělo být oněch třicet tisíc.

Pomoci se ale dostane jenom asi dvanácti tisícům zvířat. Takové množství koček dokážou pojmout tuzemské spolky a útulky, na víc aktuálně nejsou kapacity. Zbylé kočky tedy zůstávají venku, kde se snaží přežít.

Co by se tedy mělo změnit?
Změnit by se měla především legislativa. Tak, aby existoval konkrétní paragraf, který obcím nařídí postarat se o toulavé kočky. Do veterinárního zákona by se zkrátka mělo vepsat, že se o ně obec postarat musí. Dnes to udělat jenom může. Obce a města by pak musela zřídit útulek, nebo alespoň spolupracovat s některým místním spolkem, který už útulek má.

Obec by také musela řešit kočičí kolonie, ideálně pomocí takzvané Kauckého metodiky z roku 2013. Ta předpokládá, že se musí kočky z krmného místa odchytit, ošetřit a vykastrovat. Zvířatům, která lze nabídnout k adopci, se poté najdou nové domovy, ostatní se vrátí zpět do kolonie. Tím, že jsou kočky vykastrované a ošetřené, už se ale dál nemnoží a nemohou představovat ani žádné nebezpečí pro veřejné zdraví. Aby se co nejvíce utlumily škody na ulovených ptáčcích a ještěrkách, se kočky i nadále v kolonii přikrmují. Časem se ale jejich počty snižují, některé kočičí kolonie dokonce úplně zaniknou.

Foto: Pixabay

Je nějaká země, kterou bychom se při změně legislativy mohli inspirovat?
Náš vzor je Belgie. Tam mají centrální registr, do kterého se hlásí úplně všechna zvířata. Každý pes nebo kočka zkrátka dostane čip, jehož číslo se pak do tohoto registru nahlásí. Kdo to neudělá, dostane pokutu – veterináři mají v Belgii oznamovací povinnost. Pokud zvíře není určené k chovu, musí ho majitelé nechat také vykastrovat. Jakékoliv zvíře bez čipu se považuje za toulavé a musí se o něj postarat obec – to ona zajistí kastraci a čipování. Je to tedy ucelený systém, který řeší několik problémů najednou. Cílí na množitele, vede majitele zvířat k zodpovědnosti a současně pomáhá bezprizorním kočkám

Podobně to funguje i v dalších zemích – třeba v Dolním Sasku, Rakousku nebo ve Španělsku. Tam mají dokonce i vládní dotační program – stát nabízí obcím, které potřebují kastrovat větší kočičí kolonie, příspěvek.

Na kolik peněz takové řešení kočičí kolonie přijde?
Pokud se kočky začnou kastrovat včas, tak se ty částky pohybují jen v desítkách tisíc korun. Jakmile ale problém přeroste, tak ta suma roste. Spolek KasPro spočítal, že náklady, které na ošetření dvanácti tisíc koček ročně vynaloží soukromé spolky, šplhají až k 76 milionům. A to jenom proto, že to nikdo systematicky neřeší. Žádný účinný legislativní nástroj totiž aktuálně nemáme.

Obce by se tedy měly přestat spolupráci bránit a měly by spolky a útulky naopak podpořit. Protože v okamžiku, kdy to ti dobrovolníci přestanou dělat, začnou mít obce obrovský problém.

Někdo může namítnout, že pokud se začnou kastrovat všechny kočky, žádné už za chvíli nebudou…
Ale budou. Lidé klidně můžou přihlásit jako chovnou i obyčejnou micku. Nemusí to dopadnout tak, že budou k chovu určené jenom britky, mainky nebo ragdollky. Pokud už ale někdo jednou nějakou kočku označí za chovnou a nevykastrují ji, tak se o ni musí taky postarat. Stejně jako o všechna její koťata. Počet vrhů by navíc měl být u každé kočky limitován – podobně, jako je tomu dneska u psů.

Ani pouliční kočky se nikdy nepodaří vykastrovat všechny. Nějaké tu vždycky zůstanou. Nám jde jen o to, aby byl jejich počet únosný a soukromé útulky se každou sezónu nehroutily pod náporem nových trpících zvířat.

Všechna tato opatření požadujete v petici, která nyní doputovala do Senátu. Jak se na to dívají politici?
To je různé. Některým se to nelíbí, další nám ale vyslovili podporu. Což je povzbuzující, protože ještě před pár lety tento problém nikoho nezajímal. Dnes už se ale vnímání lidí posunulo.

Problém je, že často razí argument, že by se kočky neměly kastrovat povinně. Chtějí rozhodnutí nechat na majitelích. To se mi nelíbí, protože spousta majitelů se o svoje kočky nestará. Je smutné, že stát lidem klidně nařídí, aby kupovali víčka připoutaná k plastové lahvi, ale péči o živé vnímající zvíře ponechá na jejich libovůli.

Ministerstvo zemědělství se přesto k úpravě veterinárního zákona nemá. Problém s kočkami podle něj nemá smysl řešit, protože teď v Evropě vzniká jednotná legislativa, kterou pak jednotlivé státy jenom implementují do svých zákonů…
Je pravda, že nějaká celoevropská legislativa vzniká. Není ale propracovaná tak dobře, jako zákony Belgie nebo Španělska. Je totiž namířená hlavně proti černému trhu s „papírovými“ kočkami a psy. Jejím cílem je zabránit tomu, aby se přes hranice dostávala zvířata z množíren, která jsou zanedbaná a nemocná. A aby kvůli tomuto nelegálnímu obchodu neunikaly peníze na daních. Vůbec to ale neřeší kočky na ulici. Návrh je navíc teprve v připomínkovém řízení, takže ani nevíme, jsou bude mít nakonec podobu.


Co víte o kastracích? Zkuste si náš kvíz:


Text: Veronika Rodriguez
Úvodní foto: archiv Kamily Dvořákové