Chtěl bych žít jako kočka?
Už kolikrát jsem slyšel, jak si někdo povzdechl, že by se chtěl mít jako kočka, popřípadě žít jako kočka u nás nebo u jiného člověka, co má kočky rád.
Zní to sice hezky, ale zamysleme se společně, jak si kočka vlastně žije. A to zejména tam, kde se z našeho pohledu má dobře. Ano, leží si na křesle, na posteli, za oknem, podřimuje, mhouří oči, zívne, v mističce samé dobroty. Nebo se natahuje na zápraží, na studni, pod keříkem levandule, udělá žertovně kotrmelec v kopretinách.
Jak je to malebné! A ještě ke všemu je tak pružná, záda ji zcela jistě nebolí ani ve vysokém věku, protáhne se, zadními packami si podepře bradu. To jí teda moje žena docela závidí. Ale vrznou dveře, pod zahradou přidá plyn šílený motorkář, a už kočička běží do úkrytu. A pořád ji někdo chytá a mačká. No tak dobrá, často si přece sama přijde pro pohlazení, řekne si o ně, mňoukne, ba i na klín vyskočí, zapřede a chvilku si užije. Je to jistě pro obě strany milé, ale má to své meze.
Pak kočka vyrazí na pocházku za vrátka, a jaká jí hrozí nebezpečí! Auta, psi, motorky. A nejen to, jednou jsem se setkal i s agresivními cyklisty, kteří chtěli kočku schválně srazit.
Pokud není kočka vyloženě bytová, tedy narozená v bytě a v bytě žijící, je vystavena tolika nebezpečím a tolika stresům. Samé starosti. Já bych tedy jako kočička žít nechtěl. A právě proto, že si uvědomuji, jaká nebezpečenství jí hrozí, snažím se ji jich uchránit. I za cenu trochu omezené svobody. A že vím, o čem mluvím.
Josef Duben
povídka z knihy Věřím v kočku, a v život věčný
Celá kniha je ke stažení na webu Hoax