Co to bylo za optický jev či klam?

Jednoho pozdního jarního odpoledne, kdy už se slunce začalo sklánět k západu, jsem zvedl zraky od knihy, a to jsem se lekl… to snad není pravda! To musí být optický klam, iluze či mam. Přece na římse, která vroubí celou místnost, neodpočívá velbloud… Pravda, docela malý, takový skoro kapesní, ale přece jen velbloud.

Jasně že jsem téměř okamžitě poznal, co, či koho to vlastně vidím. Zvlněná záclona v šikmém osvětlení zkreslila hřbetní partie dotyčného živočicha. A to mě přivedlo k myšlence, jak jsou lidské, ale zřejmě asi i zvířecí smysly oklamatelné. A nejen smysly, i vnímání a úsudek, to všechno je totiž ovlivněno zkušenostmi dotyčného, vzděláním, dětstvím, předpojatostí, vztahovačností, zkrátka kdečím.

To všechno mě napadlo při čtení knihy Iaina Pearse Neviditelná chvíle rozhodnutí (Iain Pears: Neviditelná chvíle rozhodnutí, orig. An Istnace of the Fingerpost), kde zmiňuje neblahé události z druhé půle sedmnáctého století, zejména jednu, kterou popisují čtyři přímí aktéři, ať už jako svědci, potenciální pachatelé či pozorovatelé. Zaujalo mě, jak ony neveselé události hodnotil jeden ze zúčastněných, historik Anthony Wood: „Jak neuvěřitelného zla jsme všichni schopni, jsme-li přesvědčeni, že jsme v právu, a… byla to doba, kdy se kdekdo pevně držel šílených přesvědčení.“

A právě to odlišné vnímání viděného mi připomnělo, proč že se o více než dvě stě let později začal používat Rorschachův test, který vyhodnocuje to, co dotyčný jedinec vidí ve vylisované inkoustové kaňce. Tento test původně používal švýcarský psychiatr Hermann Rorschach na diagnostiku rozpolcení mysli, na schizofrenii. Myslím si však, že pokud nejde o skutečné duševní onemocnění, tak s občasným rozpolcením mysli mívá problém snad každý.

Při pozorování podivného mraku, polární záře, kočky za záclonou, při zaslechnutí houslí či violy da gamba nebo kostelních zvonů, při tom všem mohou myšlenky tak nějak unikat a zatoulat se, že člověk je přesvědčen nebo má dojem, že nazřel dění z jiné perspektivy, ovšem téměř vzápětí se vrací do reality. Nebo je toho za krátkou chvíli schopen. Možná, že by se podle toho mohl poznat člověk duševně zdravý? Kdo ví…

No a ten Rorschachův test býval leckdy brán skoro jako společenská zábava, pro někoho kaňka ale zůstává prostě inkoustovou kaňkou. I to může být příznakem zdravé mysli? Ovšem pak je otázka, co se rozumí zdravou myslí… Hm, zdravá mysl… na to povím inspirován moudry Nejnovějšího staroegyptského snáře: „Kočku za záclonou viděti, potěšení míti“.

Josef Duben