Dita zná Martina

Dita je absolventkou České zemědělské univerzity, bakalářského a posléze magisterského oboru na
katedře chovu hospodářských zvířat. Proč jako městské děvče zvolila zrovna zemědělské vzdělání?
Možná by se nejdřív trochu zdráhala odpovědět, ale nakonec by řekla, že se jí vždy líbily krávy,
tedy odborně skot. Sklopila by trochu zraky a dodala: Ty jejich oči. Však i Homér přirovnával krásu
ženských očí k těm kravským… Bohyni Héru popisuje jako volookou, neboli, že má oči jako kráva,
boópis, tak to Ditě sdělil její asi první obdivovatel na gymnáziu.

S Martinem se poprvé setkala, ale nemluvili spolu, na univerzitě na Suchdole na konferenci
„Hodnocení jatečných zvířat a diagnostika některých chorob z kadáverů“. Tuto konferenci měli na
starosti kolegové z katedry veterinárních disciplín a její šéf si prosadil, v rámci využití
interdisciplinárních poznatků, kamaráda humánního patologa. Bylo to míněno jako zpestření a také
tak trochu jako pootevření tématu.

Dita byla zvědavá, co z tohoto lidského doktora, který se také zabývá mrtvými těly, tedy kadávery,
vyleze. Skoro by mohla jeho poměrně krátkou přednášku reprodukovat. Však z ní i něco ocitovala
při své obhajobě.

Martin začal: Na rozdíl od kolegů veterinářů a zootechniků, kteří se zabývají živými i mrtvými, já se
věnuji pouze mrtvým. Nezabývám se ani chovem, u lidí bychom řekli něčím mezi genetikou a
eugenikou, ale pouze a výhradně mrtvými těly, kadávery. Nezabývám se jimi proto, abych zhodnotil
jatečnou výtěžnost a možné další využití tělních součástí. Nicméně jsem si po pozvání na tuto
konferenci uvědomil několik styčných bodů. Podobně jako dnes chovatelé hospodářských zvířat
vnímají welfare, tj. pohodu chovaných zvířat jako zásadní kritérium pro kvalitu získaných potravin,
ovšem i pro kvalitu života chovaných zvířat, obdobně to vidím já také. A jako vy, mí animální
kolegové, i já jako humánní doktor, jsem s to z kadáverů pitvaných usoudit na kvalitu života, který
dotyčný vedl. Někdy si připadám jako veterinární dozor na jatkách, ovšem já jen hledím, aniž bych
cokoli dál tzv. uvolňoval do oběhu, popřípadě konfiskoval. Tedy nařídil, jak vy říkáte neškodné
odstranění. Hledím na orgány a říkám si, kam se ona lidská duše z tohoto těla odebere, a jsem
docela rád, že v tomto ohledu nemám žádnou rozhodovací pravomoc. Jsem jen s to rozpoznat, zda
dotyčný žil trochu šťastně… Po počáteční mírné nedůvěře sklidil Martin potlesk a šéf, který ho
pozval, si oddechl, že to s ním nepřepískl, a že to bylo kromě plánovaného zpestření i jistým
přínosem.

Ditu přednáška zaujala a docela ji přiměla k úvahám, zda si zvolila správná studia, ne, že by chtěla
měřit délku lidských střev, ale zda by se neměla věnovat nějakým studiím humanitním. Byla si
ovšem vědoma, že na těchto studiích, byť je škála oborů obrovská, nejde o konkréta, ale spíše o
formulování myšlenek a teorií, o jejich obhajobu a prosazování a že čím je téma blbější, tím snáze
se prosadí, a do toho se jí zase nechtělo. Nebo tedy nechce. Nakonec od konkrét se k abstraktům
dostane snáze než naopak. Nyní, po víceméně povinné praxi, pro kterou se rozhodla, nastal čas
přemýšlet o doktorandském studiu. Ani ne tak proto, že by zatoužila po pí ejž dý, ano, Ph.D, ale
proto, že neví, kam se vrtnout. Podobně jako hodně jejích vrstevníků. Je jí jasné, že perspektivu má
zatím poněkud zamlženou.

Může si promluvit s dědem Vševědem, to je prima popovídání, a nakonec by se dalo hovořit i o
nějaké inspiraci. Ale musí uvažovat, čím se někdy živit, pokud nechce jen v potu tváře plodit děti
nějakému machovi, čti mačovi. Proto se rozhodla vyhledat toho patologa, který před časem
přednášel v aule na Univerzitě. Nebylo to zpočátku jednoduché, ne, že by Martin nebyl ochotný,
ale nebyl v Praze každý den, a když zde byl, tak měl poslední dobou práce nad hlavu. Chtěli po
něm, aby striktně rozhodoval, zda pacient zemřel na covid nebo s covidem, a aby jasně
diagnostikoval komorbidity, a to bez spolupráce s kolegy nebyl schopný zvládat tak rychle. A navíc
si myslel, že to je poněkud práce marná. Skoro by řekl práce kvapná málo platná, tedy kvapná
pomaleji, ale málo platná neboli k ničemu zcela jistě.

Nakonec se sešli v Café Therapy, aby to měl Martin z Ústavu soudního lékařství ve Studničkově
ulici na dvojce blízko. Dita přišla první, Martin po chvilce. Pochopitelně poznala ona jeho, ale
všimla si, že Martin byl potěšen. Nečekal prý tak atraktivní slečnu, no dobrá, Ditu jeho lichotka
potěšila.

– Co vás přimělo mě vyhledat? Vím, že vás zaujal můj příspěvek na konferenci, co ale vlastně
očekáváte? Já jsem Martin.

– A já Dita.

– Dita, to je zkrácená Edita, že?

– No, pojmenovali mě po Editě Steinové, té Židovce, která konvertovala, stala se řádovou sestrou a
přijala jméno Terezie Benedikta od Kříže. U nás jsme jí říkali Edita, mí rodiče ji obdivovali a
jelikož je v nás nějaká židovská krev, pokřtili mě jako Editu, ale všichni mi říkají Dita.

– Ano, vím že to byla filosofka, učitelka, karmelitka, narozená ve Wroclavi a že ji nacisté zavraždili
jako tolik jiných.

– Četla jsem si o ní a stále mě inspiruje, stejně jako svatá Terezie z Ávily. Možná vám přijde
zvláštní, že člověk takto uvažující si zvolil ke studiu zemědělskou univerzitu. Ale Edita, tedy
Terezie Benedikta zase studovala filosofii a ovlivnil ji Husserl, pokřtěný žid, byla jeho asistentkou,
sama psala, a k víře se nedostala studiem, ale poznáním síly víry, kterou jí ukázala jedna známá,
která zažila velkou bolest. Já mám také ráda pravdu a moudrost ale zatím jsem uvažovala asi
praktičtěji, čím se živit. A vztah k přírodě, ke zvířatům a příklad venkovského příbuzenstva mě
přivedl ke zvířatům. Jelikož jsou ale zvířata chována pro užitek, to znamená, jak jsme se učili, pro
produkci masa, mléka, vajec, popřípadě medu, uvědomuji si velkou odpovědnost za ně. Aby svůj
život prožívala tak slušně, skoro bych řekla důstojně. A mně zaujalo, co jste říkal o welfare, pohodě,
ve které by měla být zvířata chována, a že je žádoucí, aby se tak přistupovalo i k lidem, aby tak
mohli žít i lidé. V pohodě. A jak se ta pohoda pozná.

– Zajímavé uvažování. Život zvířat i lidí je si tak podobný! Pokud mých pár slov někoho dalšího
přivedlo k takovémuto uvažování, to mi lichotí. Ale jsem jen nástrojem, stejně jako skalpel v mé
ruce, který otevírá uzavřené, aby se zjevilo to, co je očím skryto. V podstatě se člověk rodí, aby
myslel, aby filosofoval, to znamená měl lásku k moudrosti a snažil se poznávat. Každý člověk.

– Jé, a právě tohle jsem očekávala. Je to možné, že se člověk, který se zabývá živými, a ten, který
zkoumá mrtvé, doberou podobných úvah? Tedy já se zabývám také mrtvými, ale přece jen mám
radši živé, i když kusem svaloviny na talíři nepohrdnu.

– Ale abychom příliš nezužovali profesi patologa. Tedy těch, kteří řežou do mrtvol, je absolutní
menšina. Více je těch, kteří tím prvním odebrané vzorky zkoumají, řežou je na tenké plátky a dívají
se na ně v mikroskopech, popřípadě je suší, vaří a podrobují různým zkoumáním. Ale já bývám ten
první, ten, kdo vezme do ruky pitevní skalpel.

– No, dobrá, vidím v tom jistou nuanci, pro mě ale málo nepodstatnou. Možná, že právě my, ale i
další zkoumatelé děláme totéž, snažíme se dát do souvislosti věci viděné, do ruky uchopitelné a
často uchopené a také ochutnané a najít řešení, recept. Od humanitních vědců lze číst a slyšet
všelijaké šroubované teorie. Všiml jste si už samotného názvu humanitní, chápeme to jako pojem
vztahující se k literatuře, a ve významu by to bylo něco asi jako lidumilný? A humanitní vědy jsou
přece především filosofie, etika, ale i dějiny a patří sem také filologie, ale především to jsou vždy
teorie. A proto jsem přes takovéto jazykové kotrmelce raději šla studovat něco o zvířatech, sledovat
jejich chování a také se naučit, jak je chovat, aby nestrádala, než je řezník naporcuje.

– Chacha, to je dobré. Takže vy, Dito, poněkud opovrhujete humanitními vědami pro nedostatek
konkrétnosti, kterou čekáte od věd exaktních a ve vašem případě poněkud animálních?

– A co je na animálním špatného? Mnohé zvíře, třeba má oblíbená kráva, anebo má domácí kočka,
ta zejména, je mi bližší než mnohý člověk? Ale ne, nechytejte mě za slovo, jen jsem chtěla říci, že
přílišné oddělování teorie od umění něco udělat, a třeba i rukama, tedy od praxe, vede k vymýšlení
všelijakých krkolomností. Od jednoduchého pozorování a zažívání viděného se přece musí dojít
opět k jednoduchému řešení!

– Inu, Dito, jsem rád, že jsem se s vámi potkal. Při své práci totiž také docházím k poměrně
jednoduchým řešením. Ovšem když vyslovím jednoduchý soud, tak to je i mezi kolegy nepřijatelné.
Je potřeba to vyzkoumané zaobalit do mnoha slov, popsat hodně papíru, udělat prezentaci, kde před
zraky recipientů létají obrázky, grafy, nejlépe už animace… To, co jste řekla, to bych vytesal nad
branou všech univerzit a výzkumných ústavů. Jenže v případě, že bychom uspěli, velmi brzo by se
to stalo jen bezduše opakovaným sloganem, jako ono Od jednoduššího ke složitějšímu, nebo Škola
hrou, a tak podobně. Leda, že by se vytesalo trochu filosofičtěji pojaté:

OD PEČLIVÉHO POZOROVÁNÍ K JEDNODUCHÉMU ŘEŠENÍ
ALE NENÍ TO JEDNODUCHÉ

– No, a vidíte, Martine, jak brzo bychom se zase zamotali do slov. Možná by jenom stačilo zrušit
perspektivu, abychom viděli všechny věci pěkně vedle sebe ve skutečné velikosti. Jedině tak lze
rozlišit skutečně velké a skutečně malé. Kráva je velká a kočka je malá.

– Avšak vaše kočka na okně je pro vás větší, tj. důležitější, než kráva na pastvě na protější stráni. A
jsme zase v situaci, kdy se věc jednoduchá stává složitější, že? A tak to je, když se chceme dobrat
jednoduchosti.

– Jak si tedy poradit s tou složitostí?

– No, to mi povídejte. Přijďte se ke mně podívat… A Martin si najednou nebyl jist, zda udělal dobře,
že Editu pozval, ale přišlo mu, že při rozhovoru se snáz dostává k řešením. Různým řešením.

Josef Duben
povídka z nové knihy Perspektiva