Do kočičích očí jako do zrcadla

Proč jedni lidé kočky tak obdivují, a jiní jsou vůči nim dost rezervovaní? Těžká otázka, na kterou
jsem však najednou, osvícen pohledem do očí kočky, nalezl odpověď. Ale ne, takhle to také nebude, došlo mi, když jsem se obrátil na vlastní ženu. Nejspíš to je asi úplně jinak. Zní to zmateně? Zkusím to popsat.

Nejdřív mě napadlo, že kdo snese pohled do zrcadla, nebo se ještě ke všemu pozoruje s jistým
zalíbením, tak snese i pohled kočky. I když může působit třeba kriticky. Člověk, který je si sebou
jistý, nemívá s kočkou a jejím „díváním se“ žádný problém. Možná i proto, že se při pozorování své tváře často zašklebí, a proto dobře ví, že úšklebek je jenom úšklebkem. Takový člověk má kočku rád, a její případná grimasa ho nezaskočí. Je pro něj vítaným projevem jejího samostatného myšlení!

Když jsem se chystal tuto teorii přednést své ženě, téměř okamžitě jsem se zadrhl. V jejím případě to neplatí. Má kočky ráda, a moc, ale zrcadlo, to ráda nemá. Nevím proč. Možná, že se nerada pitvoří? Musím se jí na to někdy zeptat.

Ale kočičí mimika opravdu může být pro někoho nesrozumitelná, a pak leckdo kočce snadno přičte vlastní myšlenky. Upřený pohled si vyloží jako zpupnost, úskočnost, hrozbu, lhostejnost. Mnohá jiná zvířata, která se dožadují lidské pozornosti, popřípadě pozornost přímo vyžadují, mívají mimiku srozumitelnější, ne tak záhadnou. Kočka svou pozornost člověku uděluje jako odměnu, výsadu, a rozhodně ne každému. Přichází a odchází náhle a nečekaně, dle vlastního uvážení. I když ta naše někdy přibíhá, když na ni zavoláme, že je venku zima, nebo že už má jistě hlad. Ale nedá se na to spolehnout. A právě tahle nejistota je pro leckoho znejisťující, a pokud zatouží po nějakém chlupatém domácím příteli, zvolí raději takového, který na něj bude věrně hledět a neustále jen čekat na výzvu ke hře nebo k práci.

Jak jsem tak přemýšlel a formuloval, vyskočila naše kočka na okno před mým stolem, podívala se na mě, myslím, že chápavě, pak se trochu ohřála v mém obdivu, což ji uspokojilo i potěšilo, ale jen na chvilku. Pak už musela běžet, chtěla udělat také radost mé ženě, která právě zachrastila jejím krmením. Snad máme kočky tak rádi právě proto, jak nenápadně dovedou udělat radost. Ovšem to člověk musí umět vidět. I to zrcadlení v kočičích očích.

Josef Duben
povídka z nové knihy Byl večer a bylo jitro, den pátý
Kniha je k dostání mailem přímo od autora, stačí napsat na: [email protected].
Některé z knih spisovatele jsou ke stažení na webu hoax.cz