Dobrá kočka, která zaklepá?

Co je to za tvrzení? A proč by se měla dobrota kočky posuzovat podle toho, zda klepá, nebo
neklepá? No, ale nakonec proč ji podle toho nehodnotit, když podobného kritéria, zda mlsá, nebo nemlsá, použil už Václav Hollar před nějakými čtyřmi sty lety? Takovou kočku totiž zpodobnil na docela známé rytině, kterou nazval: „Dobrá kočka, která nemlsá“. I když ta jeho kočka spíš vypadá, že ráda mlsá, anebo se aspoň mlsně tváří. No a ta naše, co se tváří že neklepá, si zase občas ráda zaklepá.

Zaklepá svými dvířky, která má v hlavních dveřích. To je slyšet, když jimi vstupuje. A někdy, když nejde sama, zavolá, spíš tak zvláštně zamňouká, abychom věděli, že si nese myš. Zrovna před chvílí s ní přiběhla po schodech do patra, a jak má ve zvyku, ve skrytu si pochutnala, z myši nezbyl ani ocásek. A pak si z mističky v přízemí dopřála ještě zákusek.

Jenže čas od času si Sísa přeje vejít do domu oknem v přízemí. To pak usedne na parapet a když nás spatří, markýruje mňouknutí, naznačuje němým otevíráním tlamičky, že by chtěla dovnitř. Dobře ví, že přes okno stejně není slyšet, ale když se nedočká, když si hned nevšimneme, tak opravdu tlapkou zaťuká. Ale na dveře, na ty tedy neklepá, jen před nimi ráda zapózuje: „Tady to je můj dům“. Když jsem tak uvažoval, jaká kočka je ideální, či vůbec dobrá, došlo mi, že na kočku se žádné takové hodnocení dost dobře použít nedá. Neboť kočka je taková, jaká je, tj. ideální i dobrá i úžasná. Jiná prostě nemůže být. Jen kvůli špatnému zacházení, či nepochopení, kterého se jí leckdy dostává od člověka, může být zanedbaná, nedůvěřivá, plachá, a nešťastná.

Myslím, že povinností člověka je snažit se živé tvory chápat, a když už jim nemůže či nechce
prospívat, tak jim aspoň neškodit. A soudím, že po chvíli bedlivého pozorování ptáků, motýlů, psů, koček či krav na pastvě, je už trpělivý sledovatel na dobré cestě je obdivovat, tím i snáze pochopit smysl života svého, i toho zvířecího.

Potom také snáze porozumí zvířecí řeči, tj. řeči těla, pohledu, ducnutí hlavičkou, předení,
občasnému švihnutí ocáskem i tomu mňouknutí, které opravdu připomíná řeč. Však také kočky
mezi sebou nemňoukají, to jen na nás, když zjistily, že člověk přece jen hůře chápe, tak proto tedy to významné mňau, mňau. Tu jako pozdravení, jindy jako žádost či prosba, anebo i výrazné
odmítnutí momentálně nežádoucí pozornosti. A také to zaklepání, v tomto případě ocáskem do
klávesnice: „Už jsem tu, tak neťukat, neťukat! Hladit a podrbat za ouškem. Teď!“

Josef Duben
povídka z nové knihy Byl večer a bylo jitro, den pátý
Kniha je k dostání mailem přímo od autora, stačí napsat na: [email protected]
Některé z knih spisovatele jsou ke stažení na webu hoax.cz