Energie, to je oč tu běží

Co to jenom připomíná? Že by Hamleta? Inu ano, je to tak, připomíná to jeho odpověď na nevyslovenou otázku o životě a smrti. Dost možná by se na ni dalo navázat, vždyť bytí či nebytí na tomto i na onom světě je podmíněno energií. Energií materiální Zde, a nemateriální čili duchovní energií Tam. Pravda, snazší je asi mluvit o energii získávané z obilí, z másla, vajec, sýra, ale i ze dřeva, z ropy, uhlí nebo větru, vody či slunce anebo z jádra. Nicméně všechny tyto zdroje poněkud upozaďují energii zásadní…

Ano, jisté energie je třeba k zachování života, a to jednotlivce i více jednotlivců, tedy společnosti lidské i zvířecí. Člověk si na rozdíl od zvířat uvědomuje nutnost se zdroji hospodařit. Tedy většinou. Jestliže nikoli, je rozvoj a blahobyt ohrožen, a z toho vyplývají mnohé frustrace, jak jednotlivcovy, tak celé společnosti. Strach z nedostatku a předčasného konce vede ke snaze hromadit zásoby, myslet na zadní kolečka a i se u pojišťovacích společností pojišťovat proti všemu možnému, třeba právě proti neúrodě.

Zdálo by se, že kdejaký živočich je na tom lépe než člověk, třeba ptáci nebeští, sysel, a možná i ptakopysk. Takový sysel, křeček, ba i veverka si dělají zásoby maximálně na jednu zimu,. Maně se mi vybaví evangelista Matouš, který cituje doporučení Ježíše Krista, aby si lidé neshromažďovali zásoby a poklady na zemi, kde je ničí mol a rez, ale shromažďovali si je v nebi, kde je mol ani rez neničí a zloději nekradou. A že vůbec by to lidé neměli přehánět se staráním se o to, co budou jíst a do čeho se budou oblékat. Nebeské ptactvo neseje, ani nesklízí, a přece má co jíst. A polní lilie je tak krásně oděna, že takové roucho neměl ani král Šalamoun. A dále… Nedělejte si starost o zítřek, zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení.

A tu si říkám, že mnohou energii, co člověk má, marně vyplýtvá na strachy z toho, co bude, když to či ono nebude, nebo když třeba něčeho zase bude moc. Ono spíš než podléhat tu enviromentálnímu žalu, a jindy zase pesimistickým prognózám a strachu z nedostatku energetických zdrojů, a tudíž energie, by bylo třeba se spíš obávat nedostatku chuti se vůbec do něčeho pustit. Chuť je, myslím, něco víc než energie, neb je nehmotná, je to „élan vital“, životní síla. Zásadním zdrojem této energie či životní síly je právě chuť něco udělat. Pravda, ale ta chuť se také někde musí vzít…

A zdrojem chuti, chuti něco dělat, je pro mě víra, víra v Boha, pro jiného zase třeba jen v božský princip nebo v dobro. Prostě víra, že všechno konání má smysl. I přes občasné pochybnosti i klopýtnutí.

Josef Duben