Jak přizabít čas

Každý text, každý příběh, povídka, knížka či film, ale i život, probíhá v čase, a ten je omezený. Pozná se to tak, že děj má nějaký konec. Pravda, někdy autor nechá konec otevřený, a každý pak má možnost si rozuzlení domyslet podle svého. A někdy je to nakonec docela dobře. Je to řešení jednak rafinované, jednak trochu pohodlné, a někdy to může vzniknout autorovou bezradností.

Ale přece jen takový pěkný konec, rozuzlení… I když někdo může říci, že jednoznačné řešení nedává šanci fantazii. Překvapivé řešení je někdy riskantní, a navíc, taková pěkná, ale nečekaná katarze může být dokonce nebezpečná. Jak? Dvěma způsoby, čtenář nebo divák si své rozladění nenechá pro sebe, což může mít ekonomický dopad, v horším případě ho z toho „rozčilení může klepnout“. Poptával jsem se, ale o překvapení nestojí docela dost lidí. A to se nemusí týkat jen příběhů, ale i dárků. Leckomu se už totiž stalo, že jeho očekávání nedošlo naplnění, a tak se už v nějaké pozitivní překvapení mnohému vůbec nechce věřit.

A zvířata? Ani ta o překvapení moc nestojí, ale to usuzuji jen na základě pozorování. Ve volné přírodě jde téměř vždy o potenciální nebezpečí. Bouře, kroupy, vítr, vichr, vichřice, povodeň, zemětřesení… Nebo nečekaně se vyskytnuvší člověk. A nemusí jít rovnou o lovce, stačí motorista, popřípadě cyklista v lese. Ovšem i domácí zvíře zaskočeno nenadálou událostí, hlukem, tj. zejména nečekanou ránou, či pohybem, může i zaútočit, nebo utéci a zaběhnout se. Znám snad jediné tvory, kteří si překvapení báječně užívali. Byly to kdysi naše dvě kočky. Bafaly na sebe v zatáčce za dveřmi, a ta, která se víc lekla, tu druhou přeskočila. Hm, ale to spíš byla  jen hra „na překvapení“.

Nicméně už samo žití znamená nutnost počítat s překvapeními, s všemožnými záludnostmi vyskytujícími se v čase. A občas se člověk pěkně, a někdy až nepěkně lekne. Pak lze jen s nadějí doufat, že to dobře dopadne, a dojde na rčení „konec dobrý, všechno dobré“. Někdy i s postesknutím či vyjádřeným přáním, že ještě není všemu konec, že je ještě času habaděj. Někdy vznikne dojem, že je  ho dokonce tak moc, že není třeba dbát na to, co se děje, a říci si, že prostě postačí  zabít či zabíjet ten jaksi přebytečný čas s tím, že se tak dá možným překvapením vyhnou, anebo je aspoň pasivně přečkat.

Ale pozor, podle mě čas nelze zabít. Čas je jsoucno, a to zabít nelze, snad se možná dá vlastní liknavostí, pohodlností či nepochopením… poněkud přizabít. Ale co to znamená? Podaří se ho  prodloužit…? Jenže ono mnohdy pozdržet řešení spíše znamená  promarnit příležitost, tedy nevyužít šanci… Hm, a to by bylo docela škoda, ne?

Josef Duben