Jak se tváří kočka?

Asi nejvýstižnější odpověď by byla: „Jakoby nic.“ Spíš než tvářením se kočka vyjadřuje řečí těla, tj. pohyby, naježením srsti, postavením uší, ocásku. Když je ocásek zatočen jako klička, a kočka se rychle pohybuje z místa A do místa B a C, popřípadě i D, tak to znamená, že je jí do skoku, že má veselou náladu a chuť si hrát. Kdo kočku pozoruje soustavněji, dobře ví, že přiklopení uší znamená určitou nejistotu, popřípadě útok, zato ocásek vzhůru hrdě nesený znamená pravý opak. Ale umí se kočka tvářit?

Určitě ano. K této úvaze mě přivedla Alena, když jsme se bavili o jejich kočce Jess a jejím obdivovateli, zrzavém kocourkovi, který za ní dochází a rád ochutnává její dobrůtky: „Zrzánek se docela zabydlel u nás na zahradě a vyživuje se u venkovní misky naší Jess, poslední dobou spolu se třemi strakami a dvěma ježky. Dostává občas i to, co Jess nedojí v kuchyni, kočičí paštičku nebo nakrájené masíčko a to servírované na speciálním žlutém talířku. No a když vidí, že mu nesu ten vytoužený talířek ven, vzorně se usadí hned za dveřmi, radostně se tetelí a olizuje. Jednou jsem mu ale na tomto talířku naservírovala “obyčejné” kočičí granule, tedy ty, které dostává do misky běžně, a jak je šupe. Ale na známém talířku jen granule? Ó jé to bylo zklamání. A výraz, který se zjevil v té kočičí, tedy vlastně kocouří tváři, byl jednoznačný. Přechod z nadšeného očekávání do zklamaného a pohoršeného výrazu! Tomu nešlo nerozumět.“ A pak Alena dodala, že i Jess dovede vyjádřit rozladění, i když tedy, popravdě k němu moc důvodů nemívá.

Ale vždyť i my dobře víme, jak kočka umí projevovat libost či nelibost. Naše Micinka uměla někdy tak nesouhlasně nadzvednout horní ret, tedy spíš jen jeden koutek, že se u nás vžilo rčení „netvař se jako Micinka“. A libost? Tu kočka dává najevo zapředením, otřením se tvářičkou, pohledem do očí, libostným mhouřením očí, rozevíráním tlapek či přešlapováním.

Ale ten klasický úsměv se v kočičí tváři moc nalézt nedá, ačkoli při pohledu ze strany, kdy jsou vidět koutky tlamičky zvednuté vzhůru, vypadá vlastně každá kočka usměvavě. Nicméně pověstnýje kočičí úsměv kočky Šklíby (anglicky Cheshire Cat) z Alenky v říši divů od spisovatele Lewise Carolla (Alice´s Adventures in Wonderland). Tato mourovatá a zubatá kočka, s bílými fousky, se dovedla náhle zjevovat a mizet, přičemž po ní jaksi zůstával ve vzduchu jen široký úsměv. Pravda, i naše kočka, a soudím, že i kočky ostatních čtenářů, se dovedou taktéž zjevovat zcela neslyšně, a na různých místech, a stejně tak i mizet, ale jsem docela rád, že tam po ní zůstává leda pár chlupů,
případně donesená myš. Ona i ta k leknutí stačí, ještě aby tam visel úsměv!

Ještě dodám, že v Británii je možné se setkat se rčeními, že někdo zmizí jako Šklíba, nebo má takový úsměv (jako Cheshire Cat). A jen pro úplnost, Cheshire je starobylé hrabství uprostřed Velké Británie, administrativní centrum je Chester, proslavený mimo jiné chesterským sýrem. A jestli to nějak souvisí s kočkou? Těžko říct, i když nad kouskem až půl roku zrajícího sýra z kravského mléka by se snad každá kočka zatvářila potěšeně, anebo že by se ušklíbla?

Josef Duben
povídka z nové knihy Byl večer a bylo jitro, den pátý
Kniha je k dostání mailem přímo od autora, stačí napsat na: [email protected]
Některé z knih spisovatele jsou ke stažení na webu hoax.cz