Jak Sísa letos nemrzla

No, kočka jen tak nezmrzne, přece na zimu nasadí pěkně hustý kožich! A Sísa zejména, má totiž hodně z britky a když ji kapeme proti klíšťatům, není se možné dobrat holé kůže. Tedy, holé, no kůže.

Předešlu, že Sísa si nás vyvolila jako své lidi, neboť u svých původních se dvěma velkými psy neměla klid a vlastně ani moc prostor. Loňskou zimu jsme jí udělali zateplený domeček na zápraží pod střechou v dostatečné výši nad zemí, aby tam nezahánělo.

Letos ale, poté co se spřátelila s naší kočkou Mícou a projevila zájem se podívat i k nám domů, jsme jí umožnili zde pobývat a jíst „jako člověk“ a i si odskočit na jeden nebo druhý záchůdek. Jenže to bylo přes léto. Ale když přišel podzim, zima, a my čím dál víc opouštěli letní dům na vsi a pobývali ve městě, nechávali jsme pro Sísu otevřená kočičí dvířka do předsíně. Měla tam pelíšek, misky. Zima byla mírná, ale ke konci ledna přituhlo, hodně pod mínus deset. S určitou starostí jsme v pátek vyrazili do venkovního domku, jak to tam chudinka zvládá.

A jak to dopadlo? Jen ať to poví sama:

„Tak už zase odjeli, v mističce za dveřmi mám vodu, také ty suché malé dobroty. Až to dojím, zajdu vedle k panu sousedovi. I pro pohlazení. A než se pár nocí a mlžných rán překulí, zase tu budou a zase si užiji v teple na svém křesílku. Ale co to? Nějak je čím dál víc zima! Ne že bych zrovna trpěla, ale na packy mi už v předsíni v pelíšku trochu táhlo. Jenže dvířka dovnitř do domu, kudy normálně běhám, jsou zatarasená. Aha, asi aby jim dovnitř nešla zima. Hm, ale oni tu nejsou. Ale ze židle vidím to křeslo. To moje křesílko! Třeba bych si mohla otevřít? Zatlačím, uch, mňau, je to trochu těžké… Bum! A už je deska odsunutá! A dvířka nechali otevřená! Tak to dík. Mňáááu!“

Takhle nějak nám to Sísa hned vyklopila, když jsme přijeli a ona nás vítala jako paní domu.

Josef Duben
povídka z knihy Věřím v kočku, a v život věčný
Celá kniha je ke stažení na webu Hoax