Kdo je nepřítel?

Na otázku strážného „Kdo tam?“ lze odpovědět „přítel“, anebo nejlépe nějakým smluveným heslem. Kdokoli se může totiž vydávat za přítele, anebo i za někoho známého či příbuzného. Své o tom věděla kůzlátka,  když jim ťukal na dveře zlý vlk a snažil se k nim vloudit s tvrzením, že je jejich maminka.

Ostatně ve starověku až středověku bylo, a vlastně až dodnes je vnímáno jako nepřítel jakékoli volně žijící zvíře, které by mohlo člověka ohrozit. Ať už to byl drak, medvěd, vlk, zubr, rys či lev. A někdy i orel, třeba ten, který unesl Ganyméda, synka trójského krále. Ovšem v tomto případě orel nejednal ze své vůle, ale na rozkaz Dia, který zatoužil, aby se Ganymédes stal číšníkem na Olympu.

Mohlo by se zdát, že za normálních podmínek, kdy lidé a zvířata žijí vedle sebe, aniž si kdo uzurpuje území či svobodu druhého, o nějakém nepřátelství moc hovořit nelze. Jenže to by muselo jít o soužití v Ráji, nikoli na Zemi, kde je občas hlad a občas chuť. Člověk chtěl čas od času vymýtit kus lesa, a vlk chvílemi neměl co do tlamy. A tak to měl občas také člověk, i když ten většinou nemá tlamu, ale ústa.

A pak je jasné, že si z nejrůznějších důvodů mohou být nepřáteli i lidé, a proto se při setkání, ať už na stráži, potmě anebo v nějakém jednacím sále, ptají na heslo. No a takhle to je pořád, a dá se s tím docela žít. A pak je tu vážnější otázka, kdo je opravdovým, skutečným nepřítelem člověka? Je to ten, kdo ohrozí a ničí jeho lidství, to jest duši. A tím je Zlo, kterému leckdo říká ďábel, jiný dybuk a kdovíjak ještě.

Ovšem jak se pozná? Čtenář pohádek si jistě vybaví řadu přestrojených čertů za myslivce i mnoho alegorií se zvířaty, nejspíš i proto, že se vypravěč obával podvodníka či násilníka nazvat pravým jménem. Proto byl utiskovatelem vesnic a kraje zlý drak, obávaným postrachem byl vlk, symbolem  zlodějky byla straka a  podvodnice liška, no a našeptávačem byl už od rajských dob had. A každý takový se snažil lidi zastrašit, obloudit sladkými řečmi, připravit je o svobodu.

Inu, ono se o zlu radši moc nehovoří, jenže jen proto, že se o něm mlčí a nepojmenuje se, rozhodně  nepřestává existovat.

Josef Duben