Kočičí psycholožka: Na bříško šelmě sahejte opatrně, jinak schytáte pár šrámů

Ani zkušený kočkař vždycky nepozná, co si může ke své šelmě dovolit, zjistili výzkumníci z britské Nottingham Trent University. Podle kočičí psycholožky Kateřiny Štiblické pak může mazlení dopadnout karambolem: páníček si z něj odnese škrábance.

Stane se vám někdy, že vás kočka sekne?
Jasně. Agrese koček je naprosto přirozenou součástí kočičího chování. Dělám ale všechno pro to, abych tomu předešla. Nebo abych to alespoň utnula v počátku. 

Jak ?
V první řadě nechávám zcela na kočce, jestli kontakt sama vyhledá. Pokud ano, dávám jí průběžně čas na rozmyšlenou, jestli chce pokračovat. U koček, které neznám, se taky vyhýbám problematickým oblastem – třeba bříšku. Samozřejmě se vyplatí znát kočičí řeč těla. Léta se díky tomu chlubím rukama bez škrábanců.

Kdy jste utržila kočičí šrám naposledy?
Teď na dovolené. Hladila jsem místní kočku a nevědomky jsem jí sjela na lopatky. To se jí nelíbilo. Přetočila se proto na záda a chytla mě tlapkami, aby mi dala najevo, že se jí to nelíbí. Jemně se mi taky zakousla do ruky.

Co vy na to?
Ztuhla jsem a přestala ji hladit. Vím totiž, že rychlé pohyby mohou situaci jen zhoršit. No a zafungovalo to – kočka mě za chviličku pustila. Pak jsme si jen daly pár vteřin na rozmyšlenou, jestli se spolu chceme dál bavit, nebo ne. Všechno dopadlo dobře.

Co dalšího je dobré dodržet, aby se kočka cítila v pohodě?
Měli bychom ji vždy respektovat. Mezi kočkami jsou samozřejmě individuální rozdíly, jakási všeobecná pravidla ale existují. Dalo by se říct, že je to něco jako „kočičí etiketa“.
            Kočce je třeba dobré nejprve nabídnout ruku a počkat, jestli se o ni sama otře. Teprve pak, když projeví zájem, se s ní můžeme mazlit. Vždycky je lepší začít u tvářičky a nastavit se přitom tak, aby se o nás kočka mohla dle libosti otírat hlavou a boky. Pokud ji vidíme poprvé, je taky dobré udělat občas menší pauzu – to aby se mohla rozhodnout, jestli ji to s námi pořád ještě baví. Některé kočky totiž neumějí dát v průběhu najevo, že je toho na ně příliš. Pak se stane, že kočka rovnou kousne. Absolutně nikdy bychom neměli na kočku křičet nebo ji jakkoliv trestat.

Říkáte, že je dobré začít u tvářiček. Proč?
Kvůli feromonům. To jsou chemické látky, které zvířata vylučují, aby spolu komunikovala. Žlázy, které tyto feromony produkují, jsou právě na hlavách. Takže když se venku potkají dvě kočky, obvykle se na začátku jen dotknou hlavami. Někdy se taky otřou o brady. Tím si tvoří společný pach. Platí to i pro lidské dotyky, i ty kočky na hlavách dobře snáší. Je to pro ně přirozené a pocitově bezpečné.
            Naopak škrábání na jiných místech může být pro některá citlivější zvířata nepříjemné. Alespoň pokud mezi nimi a člověkem není vybudovaná důvěra. Vůbec nejcitlivější je okolí páteře, zvláště pak oblast nad ocasem. Nezapomínejme taky, že může kočku cokoliv bolet.

Jak lidé poznají, že už si mohou dovolit víc?
Třeba tak, že jim kočky samy ukážou bříško. To může znamenat, že si člověk získal jejich důvěru. Nemusí to ale platit stoprocentně. Může se stát, že když jí na bříško sáhneme, kočka ztuhne, nebo se rovnou ožene. Pak víme, že to asi fungovat nebude.
           Každá kočka má totiž svůj styl. Některé kočky vám ukážou bříško hned a budou vyžadovat důkladnou masáž. Jiné to udělají až po čase. Jsou ale i kočky, které jsou „konzervativní“ a které to člověku nedopřejí nikdy.

Já se na to všechno ptám i z toho důvodu, že vědci z britské Nottingham Trent University nedávno zjistili, že řada lidí neumí s kočkami zacházet. A to ani ti, kteří se považují za zkušené kočkaře…
Takovou zkušenost mám taky. Mám klienty, kteří mají mnohaleté a mnohačetné zkušenosti s kočkami, přesto jim někdy unikají takzvané konejšivé signály. Nepoznají je. Mezi konejšivé signály patří třeba to, že kočka stáhne uši, ztuhne nebo ukazuje bělmo. Může taky uhnout před rukou. Když si člověk takových signálů včas nevšimne, zvíře ho může až napadnout.
            Často se setkávám i s nenaplněnými očekáváními člověka. Třeba když se kočka nechce chovat jako miminko a člověk se to snaží „přemoci“, kočce jednoho dne dojde trpělivost.

Vzpomenete si na nějaký bizarní případ, který popírá všechna pravidla?
Moje vlastní kočka mě jednou napadla „z ničeho nic“, když se u ní začaly rozvíjet potíže se štítnou žlázou. Nikdy jindy mě nenapadla, vždycky jsme se navzájem dobře „četly“, takže to byl šok. A také důvod k návštěvě veterináře.



Text: Veronika Rodriguez
Úvodní foto: Dalibor Míchal