Kočka už je doma…

Už je doma! Bývá to v podvečer radost, že už kočka přišla na noc domů. Mohli bychom jí nechávat dvířka otevřená i přes noc, proč ne, ale má to svá rizika, a také se člověk zrovna klidně nevyspí. Za prvé někdy si kočka přinese v noci či k ránu myš, a hned je po klidu i po spánku, za druhé si může přivést kamaráda, a ten, co chodíval za tou naší, rozhodně nebýval moc tichý.

Takže kočičí svoboda není bez hranic? Není, však taková není ani lidská svoboda. Ale kdo si hranice uvědomí, většinou je úlevně přijme. Pravda, někdy ne zrovna úlevně a také ne každý, a to se týká i koček. Ale každá kočka je jiná. Naše první kočky byly původem „bytové“, ve městě nevycházely, jen na letním bytě si venkovní svobody užívaly přes den a k večeru přicházely domů. Nutno přiznat, že ne úplně pravidelně a párkrát až za hluboké noci.

Naše kočka současná, která „si nás osvojila“, byla původně také pražská, ale když se její majitelé odstěhovali na venkov, dostala volnost, ale s tím, že už domů nesměla. Proto začala docházet k nám, kde se usídlila nejprve na zahradě, ale pak radostně i v domě. Měla volnost přicházet a odcházet po libosti. Jenže pak na podzim onemocněla, nakonec byla nutná i operace, a musela na zimu s námi do pražského bytu. Zvykla si tam bez problémů. Nyní zase tráví léto na zahradě a zvesela přichází se setměním domů. Někdy je však třeba ji zavolat. A někdy víckrát. A klap, dvířka se zavřou a má doma klid, a my také. Už sem nemůže lézt kocourek ze sousedství vyjídat krmení ani povykovat, sypeme mu teď do misky venku.

I když člověk kočce svobodu poskytne, byť i trochu omezenou, stejně se o ni bojí, aby se nezaběhla, aby někam nevběhla, aby ji někdo nesebral nebo jí neublížil. Svoboda totiž vždy znamená nějaké riziko. Navíc, poskytnu-li svobodu, musím počítat, že „obdarovaná“ ji může využít po svém, a někdy se mi to zrovna nemusí líbit. A nenaznačí mi tím naopak, že bych z toho měl sám pro sebe něco vyvodit?

Například to, že svoboda nemůže fungovat bez vzájemného respektu? I tedy s tím, že můj respekt ke kočce je pohříchu lidský a ten kočičí ke mně kočičí? Třeba tak?

Josef Duben
Povídka bude součástí knížky Byl večer a bylo jitro, den pátý