Kosí pění

Sotva ráno vyjdu z domu a rozhlížím se, zda už je slunce vysoko nebo ještě nízko, hned zaslechnu ťapání ptačích nožek, blížící se po dlážděném zápraží. Kdybychom chovali slepice, bylo by to jasné slepičí pospíchání. Ale nechováme, jsou to kosi. Možná tak dupou i proto, že jsou pěkně vykrmení. A čímpak? Kočičími granulemi.

Nu, co je na tom divného? Kočka domácí má ráda nasypáno v mističce i venku, aby nemusela běžet domů, když na ni přijde chuť na něco dobrého. Naučila k nám chodit na svačinku i kočičí kamarády z okolí, ale i kosy, kteří z výšky pozorně sledovali, co se to děje u země. No a když teď vycházím, a kosi mi běží vstříc, je jasné, že kočičí miska je prázdná. Jindy zase po kosech není ani vidu ani slechu, ale jak zachrastím plechovkou, již běží. Opravdu po zemi, naši kosi se ke krmítku sbíhají, kdepak by létali. Stačí poodstoupit a už se hrnou, a přitom mě po očku sledují. Novinkou je, že jeden vyletí na štít a zanotuje píseň, která zní poněkud tázavě. Hned mu odpovídám, že už se to chystá, maličko nasypu a on radostně slétne na zákusek. Kosi samozřejmě běhají i po zahradě a zobají z trávníku, či zpod keřů něco čerstvého, ale kočičí granule, ty berou jako vítanou dobrůtku.

Když tak ty naše vypasené kosy pozoruji, maně si vzpomenu, že ve starých kuchařkách, jak se před sto lety zmiňoval etnograf a folklorista Čeněk Zíbrt, bylo docela dost receptů na přípravu pečených, dušených či nadívaných „ptákuov“, nepochybně i kosů. Tak to ne, u nás se kosi o život bát nemusejí. Ani naše kočka je nelapala. Jen je pozorovala. I já rád pozoruji všechny ptáky, a samozřejmě i ty kosy.

Jsou tak vděční, sotva jim nasypu, jeden z nich vylétne na střechu a zapěje: Ciao! Vivere! Přeložím si to svou rudimentární znalostí jako: Ahoj! Žít! A proč italsky? No, většina oper má přece italské libreto, ne? A kosi svou fyziognomií i zpěvem by jistě mohli být ozdobou leckterého operního domu. U nás jsou takoví všichni: Cosi fan tutte!

Josef Duben