Jo, na kopci, tam se mají…

Takhle jsem si povzdechl, když se mi doneslo, že na kopci nemají jen větší, tady spíš vyšší nadmořskou výšku, ale i větší brouky.

Výhoda sídla na vyvýšeném místě v krajině je nesporná z mnoha důvodů. Je možné spatřit blížící se nebezpečí včas, aby bylo možné se na ně připravit, popřípadě se před ním schovat, anebo třeba i utéct. Na kopci je také čerstvé povětří, i když někdy je čerstvé až moc. Ani zde nehrozí povodeň, a možné přívalové srážky vesele odtečou dolů, i když občas něco vezmou s sebou.

Pod kopcem bývá tak nějak klidněji, vítr je brzděn stromovím a člověk, a zřejmě i zde žijící živočich, prožívají život méně nápadně. A také klidněji. I když pod kopcem bublající potůček se může nepěkně rozvodnit, a to pak může být ve zvířecích brlozích i v lidských příbytcích náhle nečekaně a nepříjemně  mokro.

Zkrátka, všechno má své výhody a nevýhody. My sídlíme pod mírným kopečkem, s vodou máme zkušenosti většinou dobré, ale povodeň už jsme také zažili. Tedy dvě, stoletou i tisíciletou. To by mohlo stačit. Přežili jsme je naštěstí s úhonami nevelkými, přesto neřeknu, že byly dobré, a tak ani neřeknu, že bych se těšil na další, aby to bylo do třetice všeho dobrého.

A to, že pod kopcem, jak se zdá, žijí menší brouci, to vůbec nevadí. I zde se vyskytují  krásné mandelinky havezové na mátě, nebo nádherní zlatohlávci, jejichž larvy žijí v kompostu. A zrovna před pár dny jsem zde v keříku levandule objevil odpočívajícího roháčka kozlíka Dorcus parallelipipedus, dokonce na mě plazil svůj žlutý obrvený jazýček, kterým olizuje různé sladké šťávy, zejména mízu stromů. Je hezký, a přišel mi pěkně veliký, jen mě trochu znejistilo nadšené vyprávění sousedů, kteří bydlí na kopci, že se u nich zrovna objevují brouci hodně velicí, no, roháči, a ti jsou dvakrát větší, než ten „náš roháček“.

Takového pořádného roháče by se člověk skoro lekl. Jednou jsem ho viděl a slyšel letět,  vyluzuje zvuk skoro jako malý dron. Ještě že mi pod kopcem máme roháčka.

Josef Duben