Kouzlo názvů

Jaképak kouzlo, jaké tajemství? To přece Adam, ten první člověk, pojmenoval všechny stvořené živočichy, jak se o tom píše v knize Genesis. Nu a jaká to byla zvířata, a jaká jim dal jména? Jestli to bylo ještě v Ráji, a ten měl ležet někde mezi řekami Eufratem a Tigridem, tak určitě pojmenovával zvířata tam se vyskytující. A při pohledu na hebrejštinu, i tu dnešní, člověk snadno uvěří, že právě Adam mohl nazvat lva arje, gazelu cvi, nebo třeba slona pil a gekona smamit. To mi zní jako je docela dost archetypální názvosloví. Ale takový rypouš pil jam, to už bude novotvar (mořský slon – jam je moře).

Ale třeba už takové morče, to Adam zřejmě nikdy neviděl, když pochází z Jižní Ameriky. Takže v jazyce se starobylými kořeny muselo dostat zcela nové jméno, které sice zní také tak jaksi  starobyle, kavja, ale pochází z latinského názvu Cavia porcellus. 

Ovšem právě morče  je pozoruhodné, ani ne tak svým životem, ten je veskrze nezajímavý, jako spíše tím, jak komicky si ho pojmenovali v různých jazycích. Francouzi i Italové mu říkají prasátko z Indie, cochon d´Inde a porcellino d´India, v angličtině ho mají guinejské Guinea pig. Německy i polsky to je mořská sviňka Meer schweinchen, świnka morska. A kde je čeština s morčetem? Název má opět „na svědomí“ obrozenec Jan Svatopluk Presl. Že by se inspiroval němčinou či polštinou?   Ale možná, že to bylo úplně, úplně jinak.  

Uvažoval jsem o tom  před dcerou a přidal vyprávění kamarádky Manky, kterou při cestách po Peru zaujalo, že tam v kuchyních mívají vesničanky v podlaze jakýsi prostor zakrytý mříží, kam smetají odkrojky zeleniny a různé zbytky, no a tam chovají morčata. Ze stejných důvodů, jako se u nás chovají králíci. „Však ano, je to tak,“ odtušila dcera a doložila to příhodou svého spolužáka, u něhož před časem dlela návštěva z Guatemaly. Návštěva obdivovala velkou klec s pár krásnými strakatými morčaty, která si doma chovali. Jenže pak se jednoho dne návštěvnice nesměle zeptala, kdy tedy že budou k obědu? Museli ji zklamat: „To jsou přece naši mazlíčci! Ty my nejíme.“

No a pak se skoro těšili, když už návštěva odjede.

Josef Duben