Lucilia caesar jenom zlatá…

…která za večera… A tu právě považoval básník Adolf Heyduk za symbol štěstí, mouchu zvanou bzučivka zlatá (Lucilia caesar). Možná proto, že se živí nektarem květin, a dost možná i proto, jak píše ve své básni… „za večera kol tvé hlavy chvátá“. Ovšem, pohříchu, když se po ránu tato moucha probudí, chvátá nejdřív na nějaký exkrement naklást vajíčka a postarat se tak o novou generaci bzučivek zlatých… štěstíček.

Laik si někdy nebývá jist, o kterou z bzučivek jde, když se mihnou okolo talíře s masem nebo okolo nějakého výkalu. Oboje mají bzučivky v oblibě, jak zlatá, tak zelená (Lucilia sericata). Proto jsme jim od malička říkali souhrnně hovnomouchy. A snad všichni rodiče na děti varovně volávají: „Pozor… kdo ví, kde ta moucha před chvílí seděla!“

A právě larvičky té zelené se využívají v medicíně k léčení ošklivých ran, kde žerou odumírající tkáň, brání bakteriálnímu rozkladu, a tudíž usnadňují hojení. Nu, není moucha jako moucha. Proto jsme docela přivítali nový název této mouchy, přičemž si nejsem moc jistý, zda se to týkalo té  zlaté nebo zelené. Čtyřletá vnučka totiž u oběda zvolala: „Maminko, pozor, přistává ti na talíř kakací moucha!“

Co může být posláním oné dlouhé Heydukovy básně „Dědův odkaz“? Snad to, že pravé štěstí je umět hledat krásu a i ji nacházet. A s tím, myslím si, může souviset i umění věci pojmenovávat sice výstižně, ale přece jen trochu laskavěji.

Josef Duben