Nějaké výhrady k naději?

Kdo by něco namítal proti naději? Možná by se i našel, třeba ten, kdo uvěřil, že budoucnost neexistuje, tedy že lidská existence nemá smysl, neboť se celou historii opakuje pořád to samé. Po v podstatě krátkých epizodách klidu, bez násilí, se zase vzedme vlna chtivosti, zla a brutality. Jak z toho kolotoče uniknout? Jako pták, který se na podzim vznese a odletí do končin klimaticky příznivějších? Že by odtud vzešel ten lidský toužebný povzdech: „Být volný, jak ten pták.“?

Z lidského pohledu se zdá, že ptáci mají možnost z nepříznivé situace prostě uletět. No, mají, ale za prvé nejsou všichni ptáci tažní, za druhé se ne všem odletět podaří a za třetí cestou musejí vzdorovat všelijakým strázním, výkyvům počasí, prudkým větrům a navíc predátorům, jak zvířecím, tak i lidským. A to při cestě tam i zpět. I ti volní ptáci absolvují na tomto světě svůj „kolotoč“. Dějinný i časový.

Ono hledat v živočišné říši inspiraci pro naději… Ovšem naději v co? To je zásadní otázka. V uzdravení, v život? Možná bude dobré si připomenout latinské rčení „Dum spiro, spero.“, dokud dýchám, doufám. Čili dokud žiji, je naděje. A takto nějak to prý psal v jednom dopise příteli i Cicero: „Aegroto dum anima est spes, esse dicitur.“ Čili nemocný dokud dýchá, má naději, jakž se říká. A já bych rád dodal, že dokud dýchám, tak doufám, a mám naději, že pochopím. A pochopit, to je pro mě uvěřit v budoucnost, tedy ve věčnost.

A při pohledu na přilétající či odlétající hejna špačků, vlaštovek, jiřiček, divokých hus a dalších ptáků si říkám, že tento každoročně se opakující rituál trochu připomíná věčnost. A když se říká věčnost, myslí se tím i naděje, latinsky spes. A snad i proto se ta naděje stala tak oblíbeným jménem. Speranza v Itálii, Esperanza ve Španělsku či Hope v anglicky mluvících zemích, nebo u nás Nadějka, která je ale v této podobě poněkud řidší, ale nějakou Naďu asi zná nejspíš každý.

Josef Duben