Nejen o nosatci

Možná mi ani tak nechyběla trpělivost, šlo spíše o nesoustavnost či roztěkanost, které často doprovázejí klukovská léta. Tolik dojmů, tolik poznatků, touha všechno vidět, nové zážitky vytěsňují předchozí. Napadlo mě to po zhlédnutí nového francouzského filmu Srdce dubu.

Jako malí jsme si v brzkém podzimu vyráběli panáčky z kaštanů a také ze žaludů. Ne nějakou rybičkou, ale pořádným nožem, a nebylo to před sto lety, ale nějaká desítka let to už bude. No a vždy mě trochu rozladilo, když jsem pod čepičkou žaludů objevil stopy jakýchsi vpichů. Posléze jsem zjistil, že to má na svědomí malý brouček, kterého jsem si sám pro sebe pojmenoval žaludožravcem. Zatoužil jsem jej nějak blíže identifikovat a vzal jej do dlaně, že si ho vezmu domů a podívám se do atlasu. No, krabičku jsem neměl, a jelikož šlo o samičku, tak mě tím svým „vrtákem“, charakteristickým nosem, pěkně bolestivě píchla do ruky.

Později jsem zjistil, že to je jeden z nosatců, a to nosatec dubový (Curculium glandium), ale již jsem nepřemýšlel, proč vlastně vrtá do žaludů skrz čepičku. Přicházely nové poznatky, nové zájmy a ke studiu jsem si posléze vybral obory věnující se entomologii jen okrajově, takže na nosatce jsem narazil až o hodně později. Na zahradě, kde má jeden druh nosatců na svědomí červivost lískových oříšků. Jde to nosatce lískového (Curculium nucum). Samička navrtá ještě měkký oříšek a nasadí dovnitř vajíčko, ze kterého se vylíhne larva. Pro nás lidi je po oříšku, kdo by jedl červivý. Takovou pochoutku ocení jedině strakapoud.

Ale jak přesně to je s tím vpravováním vajíček, to jsem se názorně dozvěděl až ze zmíněného filmu Srdce dubu. Nosatčí samička v létě vylézá na dub a začne do žaludu vrtat a vrtat. V ten moment se radostně přiblíží sameček, využije jejího zaneprázdnění vrtáním a po úspěšné kopulaci pak samička do připravené dírky vpraví vajíčko. Z toho se vylíhne larvička a krmí se a krmí, aby na zimu vylezla ven a někde pod spadanými listy v zemi počkala na proměnu v dospělého brouka. Tak je to.

Ve filmu, kde nezazní ani slovo a je slyšet pouze vítr a občas zpěv, „hrají“ jen veverky, sojky, sova pálená, jestřáb, krkavci, užovka Aeskulapova a všichni možní drobní pěvci i vodní ptáci na vodní ploše na dohled, myšice lesní v kořenech dubu, divoká prasata, nutrie, srnčí a jelení zvěř, jezevec a liška. Snad jsem na nikoho nezapomněl. Nádhera, nádhera.

Film Srdce dubu, v originále Le Chene, tedy jenom dub, přichází do českých kin 1. prosince. Jeho tvůrci jsou dva francouzští režiséři, Laurent Charbonnier a Michel Seydoux, kterým tedy trpělivost při pozorování a natáčení  života dubu rozhodně nechyběla.

Josef Duben