O ceně dějin a trochu i o Ezopovi

Co jsou dějiny? Že by jen  události, které se staly? Snad skoro všechno, co se kdy událo, již bylo popsáno, ale popisuje se znova a znova, jen vždy z trochu jiného pohledu, aby se vyvodilo, že ono to všechno mohlo být trochu jinak. A možná i proto, aby se našlo vysvětlení pro to, co se děje nyní. Říká se, že z dějin se dá poučit, ale přitom je zřejmé, že o nějakém poučení z dávné i nedávné minulosti, se moc hovořit nedá. Má tedy takové bádání a poznávání cenu?

Nejspíš má, když se objevují stále nové směry historického zkoumání, která se zaměřují  třeba na vliv měnícího se podnebí na dějiny, mluví se o dějinách oblékání, o růstu blahobytu a proč, o pokroku v poznání přírodních zákonitostí. Přitom se zdá, jakoby trochu stranou stranou bádání zůstával pohled na jaro, léto, podzim a zimu. Na stále se opakující rození mláďat na jaře, na zpěv ptáků, na podzimní říji, na to, jak samečci usilují o samičky, a kdo a jak pečuje o mláďata, a jak je připravuje do života. To je samozřejmé? Přitom takovéto zkoumání „samozřejmého“ cenu má, a to nikoli nulovou. 

Pro lidi v Evropě i na ostatních kontinentech bylo takovéto poznání nutné k zajištění obživy, a tudíž důležité k přežití. Dějiny byly vykládány formou příběhů plných naučení, jak se vyhnout rizikům z narušení přirozeného řádu věcí a lidských a společenských vztahů. Takto použitelný výklad dějin lze najít ve starém Egyptě, blízkovýchodních kulturách, Indii, Číně, a souvisle až do počátku letopočtu ve Starém zákoně, sepisovaném v Izraeli. Nicméně i z těchto pramenů vyplývá těžká poučitelnost lidí.

Blízko jasnému a docela stručnému výkladu lidského konání má řecký Ezop (Aisópos), autor proslulých bajek. Žil někdy v 6. století př. Kr. a své krátké didaktické příběhy ze života zvířat, tedy v poněkud personifikované, lidi připomínající podobě vyprávěl, kudy chodil. Ty pak byly, zřejmě až po několika staletích, podle ústního podání sepsány. Dějiny to nejsou, ale poučení přinášejí ažaž.

Ezopovy příběhy, spíše bajky,  jsou tak názorné, že nepotřebují výkladu. Třeba jako bajka o netopýrovi, šípkovém keři a potápce. Ti tři se spřátelili a zatoužili spolu podnikat. Půjčili si na svůj podnikatelský záměr spoustu peněz a vydali se koupenou lodí za štěstím. Na cestě je však přepadla  bouře, ztroskotali, a zachránili jen holé životy. Netopýr, který před tím létal ve dne, se od té doby skrývá před věřiteli a létá jen v noci, šípkový keř se pokryl trny, které dříve neměl, a potápka se marně potápí hledajíc ztracený poklad.

A mají dějiny vůbec nějaký, dosud neobjevený, smysl? Mají, velké i ty malé, kterými lze třeba začít a snáze si uvědomit poučení. Třeba to, že se člověk nemá chlubit cizím peřím, jako Ezopova kavka. Té se zdálo to její vlastní málo atraktivní, a chtíc obstát v soutěži o nejkrásnějšího ptáka se ozdobila cizím peřím. Jenže když ho pak ostatní ptáci  chtěli vrátit, vyškubali jí v tom kalupu i to její…

Jenže když ona touha dobrat se kdejakého „proč“ a „kdy to začalo“  je tak velestará… Prostou, ač možná nejlogičtější odpověď lapidárně formuluje Hana Frištenská Štarková v knížce Každému jeho Izrael: „Vždycky všechno důležité začíná dávno před tím, než se to stane.“

Josef Duben