O knihách kluzkých, a nejen o nich
Tohle je myslím lepší titulek, než „Knížka o prdu“, jak jsem tomuhle textu říkal nejdřív. Byl by to trochu zavádějící a zbytečně vulgární titul úvahy o knize, popřípadě knihách o ničem či k ničemu. Při jemnějším vyjadřování by se o takových knihách také dalo říci, že jsou „pro kočku“. Ale jak by k tomu taková kočička přišla? Vždyť přece pro kočku jsou dobré všechny knihy od formátu A 5, tedy takové, na které si může pohodlně připolehnout. Snad jen k těm kluzkým má výhrady.
Knih o ničem jsou plná knihkupectví i knihovny, veřejné i domácí, ale nebude tak snadné se dohodnout na kritériích. To, co je pro jednoho „to o ničem“, může být pro jiného „o něčem“. A naopak. Například pro Eskymáka neboli Inuitu je o ničem kniha, jak pečovat o zahrádku v parném létě, a pro středoevropského čtenáře bude o ničem kniha o lovu pižmoňů. Možná ani tohle úplně neplatí, nicméně vezměme to jako příklad.
Knihy tzv. o ničem mohou být i z obecného hlediska zbytečné, ale nakonec závadné nejsou a mohou leckdy i dobře posloužit. Jednak jako vyhlídkové či odpočinkové místo pro kočku, jednak jako… no, uvedu příklad. Měli jsme zpočátku se ženou malou garsonku s krásným oknem přes celou stěnu do dvora a s pěknou rozkládací postelí. Rozkládáním a skládáním se ulomila jedna nožka, tedy vylomila se, a nešlo ji spravit. A tehdy kniha pomohla. Tedy muselo jich být víc, a aby to bylo estetické, tak stejného formátu a pokud možno i vazby. Podmínky splňoval mnohosvazkový ruský slovník. Zastaralý, nepoužívaný a nepotřebný. Takže jak vidno, kniha k ničemu neexistuje, i taková může být k něčemu! Vždy se hodí takovou nějakou doma mít.
Ovšem speciální sorta knih jsou knihy duchamorné, a těch je lepší se zbavit. Člověk je leckdy obdarován nějakým čtením, které této charakteristice odpovídá, a někdy si i sám koupí pěknou blbost. Z úcty k tiskaři, knihvazači a prostě z útlocitnosti se člověk zdráhá takovou knihu vyhodit. Ale měl by. A že to má osvobozující efekt mohu potvrdit. Když jsme se stěhovali, bylo potřeba knihovnu redukovat. O dvojité exempláře jsme se podělili, jiné darovali, třeba do domovů důchodců, něco i prodali do antikvariátu. Přesto ještě zbývalo několik knížek, o kterých jsme usoudili, že je nikdy už neotevřeme, a že si ale ani nevezmeme na svědomí, aby je někdo četl a otravoval si duši. Do sběru, do kontejneru s nimi! To byla úleva!
Které že to byly knihy? To nesdělím, nechci se nikoho dotknout, třeba i mezi nimi mohla být nějaká pro někoho atraktivní. I když jen pro ilustraci jednu uvedu, mou kdysi oblíbenou knihu, Wolfa Solenta od C. S. Powyse, kterou nikdo z mých přátel nikdy nedokázal přečíst. Dočetla ji jen má budoucí žena, ovšem s komentářem, že to přečetla jen z lásky ke mně a ať si toho hodně vážím. To mě znejistilo, vždyť jsem v paměti nosil sugestivní obrazy anglické přírody, vlhkých pastvin, rybníka, slyšel jsem Gerdinu kosí píseň. Pravda, trochu jsem se chvěl při představě pana Urquharta, trochu mě děsila hnusná soška bůžka deště Mukaloga, který byl posléze zahozen. Úchylnost vztahu Wolfa Solenta ke Christie mi přišla jen taková koloritní. To pro představu. Celá léta tahle několikasetstránková knížka trůnila u nás v knihovně, byla krásně vypravená, na pěkném papíře, vydaná někdy ve třicátých letech minulého století. Přečkala i onu čistku při stěhování.
Až po pár desítkách let jsem se odhodlal vzít Powyse znovu do ruky. A přišlo mi, jak bylo od autora podlé využít svého talentu k popisu všemožných patologických vztahů, Wolfovu závislost na matce, nechutné smrti Redfernovy… Proč se tak podobně věnuji popisu této knížky? Protože takových lepkavě mučivých knih je snad stále více… A jedinou obranou je takové knížky nečíst. Ale jak je člověk pozná? Těžko. Člověk je nedůvěřivý, ke kritice i k různým vykladačům. Chce se přesvědčit sám. A co když se tedy přesvědčí? Pak je lepší takovou knihu zahodit, aby neškodila dál. A tak byl zahozen Wolf Solent. Po létech, ale přece. Hodně, hodně se mi ulevilo. Doporučuji.
A kočka? Ta taková dilemata nemá. Sama číst nedovede, jen občas si nechá předčítat. A přesto pokud jde o knížky, máme podobný vkus, ona se vyhýbá těm s kluzkým obalem, a já zase těm s kluzkým obsahem. Ale většinou spolu nakonec mlčíme a přemýšlíme.
Josef Duben
