O mravenečníkovi a jaguárovi
V jedné daleké tropické zemi kdysi žil na travnatých stráních živočich, kterému to slušelo, skoro by se dalo říci, jako dnešnímu mravenečníkovi velkému. Měl také tak dlouhou srst, atraktivní pruhy na plecích a krásný chlupatý ocas, kterým se dokázal za chladných nocích celý přikrýt. Žil si docela hezky, jedl hmyz, občas slupl nějakou myš, a také měl rád lesní jahody. Ale přesto si pořád na něco stěžoval, a také záviděl. Hlavně jaguárovi. Nejvíc ho štvalo, že se nedokáže oblíznout pod ocáskem, jako to dovede i tahleta velká kočka!
Jednoho dne si ten nespokojenec zase nabručeně stěžoval nebesům, proč to či ono nemá, a jak by si přál dosáhnout si pod ocásek, tedy ocas, však ho má velký jako prapor. Jo, jaguár, ten to umí, ten se má!
A hle, jeho brumlání bylo tak úporné a usilovné, že přání stěžovatelovo bylo splněno. Ale trochu jinak, než si přál. Tomu nespokojenému živočichovi se totiž opravdu protáhl jazyk, až na více než půl metru, ale pod ocásek to pořád nestačí, proto si jej ještě pořád natahuje a natahuje. Jenže navíc se mu změnila tlama, zúžila se, protáhla se, po stranách srostla, takže už prakticky vůbec nemůže vyslovovat nějaké další stížnosti. Nakonec ale ten tvor nedopadl nejhůř, jen má potíž s potravou. Jeho úzkým ústním otvorem projde jen hmyz, jako jsou například různí mravenci a termiti. Proto rozhrabává jejich hnízda, strká dovnitř ten dlouhatánský jazyk a když se na něj nalepí dost mravenců, šup, a vcucne je všechny do tlamy.
Takže podle toho i dostal jméno Mravenečník.
Přát si člověk může leccos, jen nesmí závidět,
jinak se prosba splní jinak, divně, a co nevidět!
Josef Duben