O šplhálkově konkurenci

Správně se tedy jmenuje šoupálek, ne šplhálek, a navíc tento malý ptáček nepatří mezi šplhavce, jak by se mohlo zdát, kam přísluší datel, strakapoud či žluna. Šoupálek je pěvec, podobně jako stejně velký brhlík, a oba dovedou velmi zdatně pobíhat po kmenech stromů nahoru i dolů, ano i hlavou dolů. A právě tím se tito dva šikovní pěvci odlišují od šplhavců. Všichni se však dovedou pohybovat po drsnější omítce, a žluny i strakapoudi občas udělají do zateplených fasád domů nepěkné díry.

Ten, kdo už viděl na zdi sedící vrabce, či nějakou sýkoru lovící hmyz, nepodiví se, když tam spatří  kosa nebo červenku. Pravda, po kmeni stromu kos nepobíhá, v kůře se pro něj nic lákavého neskrývá, a ani nemá nožky ideálně uzpůsobené k zachycení. Ale takhle po zdi porostlé přísavníkem, na jehož větvích jsou po celou zimu chutné plody, tam kosi rádi zamíří. To je jiná. Pozoruji je takto již několik let a zdá se mi, že ta „naše“, tedy ta několikátá generace odchovaná u nás na zahradě, leze po větvičkách čím dál obratněji. Kosi využívají opěry ocasních per, podobně jako datli. Opravdu jsou učenliví. A bystří. Například při hnízdění na nás již poplašeně nekřičí a o naší kočce vědí, že je sice ráda pozoruje, ale neloví je, ani jejich mladé. Spíš mi přijde, že je hlídá. Takže kosů přibývá. V zimních měsících jich vídám na zdech hodovat minimálně pět, a často i osm. A mezi nimi se osmělují zobat i sýkory koňadry a modřinky a také červenka. To když se jim už přejedla slunečnice v krmítku. A zmíněný vrabec? Ten komicky usedá jen na hrubou omítku, přísavníkem se neproplétá.

Nabízí se ale paralela s lidskou společností. Již ve škole se každý setká se šplhavci či šplhouny. Do mnohých by to člověk řekl rovnou, takže se nediví. Je na nich patrná usilovná snaha lézt stále výš a použít k tomu všechny prostředky. S odchodem ze školy ti průhlední podlézavci zdánlivě mizí. Ale oni nevymizí, jen zdokonalili metody, dovedou využívat mimikry a nabyli rafinovanosti. Ti nejúspěšnější dovedou podlézat jak těm nahoře, tak i těm dole. A tihle oboustranně obratní pak mají našlápnuto k výstupu do nejvyšších pater.

Poučení z ptačí říše, žít a nechat žít, neboť má každý pták na obloze (i v lese či na zdi) své místo, to v lidské společnosti nebude fungovat. Ovšem vymyslet mechanismy, aby šplhavci nedostávali takové šance, to asi nelze. Takže je vůbec možné vyvodit z přírodních dějů nějaké poučení? Je. Když se kosi na zdi tak cpou, že až skoro padají, předvádějí všemožné komické kousky, rozesměje se pozorovatel na celé kolo. A toho se najednou polekají, honem vezmou křídla na ramena a jsou fuč. Jenže jen na čas. Za chvíli jsou zpátky. U kosů to je radost, kdo by tu jinak na jaře tak krásně zpíval. Ale u jiných šplhounů…?

Josef Duben
Úvodní foto: Pixabay