O vděčném Strdimilovi
Je to pohádka a není to pohádka… Přemýšlím o vděčnosti, a jako první mi vytane na mysli vděčnost za to, že jsem spatřil strdimila, krásného lesklého zelenomodrého ptáčka, který vypadá skoro jako kolibřík, ale netřepe se tak. Strdimila jsem uviděl v Izraeli, v Samaří, u Jákobovy studny, kde před řeckým ortodoxním kostelem přeletoval mezi kvetoucími trsy aloe. Vyfotit si mi ho nepodařilo, opravdu to nešlo, byl na mě moc rychlý.
Zmíněné místo je podle tradice tím, kde se u studny potkal Ježíš se Samaritánkou a vedli spolu řeč o vodě a žízni a o tom, jak lze v přeneseném slova smyslu žízeň ukojit tak, aby ji člověk už nikdy nepociťoval. A Ježíš jí nabídl vodu živou, „vodu“ poznání.
Vědecké, tedy latinské strdimilovo jméno je Cinnyris osea. hebrejsky cufit, a to se dá přeložit jako nektarovník, což se pěkně odráží v němčině, Nektarvogel, ale odpovídá tomu i český název strdimil, vždyť strdí je medová plástev. Krásné jméno. Ale člověk nemusí cestovat tak daleko, aby mohl být vděčný, že zahlédl podobnou krásu. Téměř stejně lesklý, hbitý a zelenomodrý je ledňáček (Alcedo atthis), kterého je možné uvidět u mnoha potoků a řek v Čechách, dokonce i v Praze u Vltavy. A mnohdy ani nemusím vyjít ven a z okna vidím na trávníku konipasa lučního a na plotě rehka domácího nebo zahradního… Nemluvě ani o v okolí běžných a celkem stále se vyskytujících sýkorách a kosech, či občas zaletujících sojkách, konopkách a tak dále.
Jenže spoustu dobrých a i krásných věcí člověk přijímá jako samozřejmost, jako něco běžného, až všedního. Mnohdy jen to výjimečně viděné, výjimečně obdržené, bývá důvodem k nějaké extra vděčnosti. A je takovou samozřejmostí třeba rodina? „Kdepak, právě rodině jsem vděčný na prvním místě,“ říká Josef. Exaktněji to formuloval Miloš: „Jé, vděčnost, začnu ženami… Tak té mé, která mi odešla, jsem vděčný za to, že navzdory neutuchajícímu přívalu mých dobrých rad vychovala z našich dětí dva skvělé lidi. No a mé současné přítelkyni za to, že je. Mým dětem za to, že mě přijímají takového, jaký jsem. A Pepovi za to, že mě učí trpělivosti (nutno podotknout, že Pepa je kůň). Vesmíru za to, že mě tu nechává žít, a také za to, že mohu dělat, co mám rád, anebo že jsem se naučil milovat to, co dělám a co mám. Jako ty pampelišky, nad kterými nelze vyhrát a je třeba se naučit je milovat. A vděčný jsem i Petrovi Robejškovi, že zformuloval to, co jsem tušil, a teď už vím, že pomalé je lepší než rychlé; lokální je lepší než globální; tváří v tvář je lepší než elektronicky; a vlastní je lepší než cizí.“
A vděčnost za zážitky přírodní pociťuje třeba Jindřiška: „Jsem vděčná, když spatřím světlušku. Je to pro mě vždy vzácný okamžik, mám najednou pocit, že jsem v pohádkovém světě… Jako malá jsem viděla snad všechny pohádky se světluškami.“
No a vděčnost za něco, co osloví srdce, tu pocítila Táňa při poslechu kantáty Johanna Sebastiana Bacha: Herz und Mund und Tat und Leben.
Trochu šířeji se vyjádřil Jiří: „Vděčnost? Za každý nový den, rodičům za příklad a klidnou výchovu, a to i náboženskou, a za strávené chvíle s nimi, to patří k tomu nejkrásnějšímu v životě.
Mé ženě za hezké chvíle. A vděčný jsem také za úlovek Lucanus cervus (to je roháč obecný) s velkými mandibulami. A za blízkost lidí, se kterými si rozumím, ale i za neporozumění, která nás odkazují k tomu, že celou Pravdu nemáme jen my.“
Není brzy takhle skončit? Ale je. Aby si právě nyní mohl každý doplnit další příklady sám. A ještě něco, ještě zodpovím na tušenou otázku, kdo že je ten vděčný Strdimil? Inu, tak si někdy připadá ten, kdo píše tyto řádky, ano, také je to medomil.
Josef Duben
