O zvířeti, které jsme nespatřili

Říká se, že člověk je v nebezpečí schopen neuvěřitelných výkonů. A může jít leckdy o nebezpečí, které se nakonec ukáže jako spíš hypotetické. Anebo bylo opravdové?

Před časem jsme se ženou navštívili Auvergne, to je taková končina ve střední Francii, která hodně připomíná naše České středohoří. Je to kraj bývalých sopek, který možná inspiroval  Jeana Effela, když kreslil obrázky pro film Stvoření světa. Při pohledu na vyhaslé sopky, přestože jsou celé zelené, si každý jistě dovede lehce představit, že mohly přestat dýmat zrovna předevčírem. Pravidelné kužely nemají špičku, místo ní jen taková zelená miska. Dvě třetiny, tedy odspodu, bývají prorostlé hustým lískovým, no les to nebude, spíš křovím. Za den lze bez problémů zdolat takové tři, čtyři sopky.

Stoupali jsme asi na druhou a v hustém podrostu jsme si všimli docela čerstvých stop po rytí divokých prasat. Opírali jsme se střídavě o pěknou lískovou hůl, kterou jsem uřízl. Nikde nikdo, turistu zde potká člověk vzácně, zejména asi v časném jaře. Francouzi nejsou takovými chodci. A jak tak stoupáme, tu jsme náhle zaslechli charakteristický dupot a zachrutí v křovinách, Podívali jsme se se ženou na sebe… a rozesmáli se. Než jsme se nadáli, seděli jsme v momentě asi dva metry  nad zemí na větvi. Já v ruce hůl, žena batůžek. Vůbec jsme nebyli s to si vybavit, jak jsme se tam dostali.

Ještě jsme stačili zaslechnout  šramot, který se vzdaloval. Otázka je, kdo se v houští polekal více. Kdo to byl? Člověk jistě ne, kdyby ano, ten by se zcela jistě smál a pěkně nahlas.

A tato příhoda má ještě jeden konec, když  jsme posléze vystoupali až na tu „uřízlou“ špičku sopky, abychom si vyhlédli další vršek, potkali jsme mladý pár poutníků. Dívka kulhala a muž ji jen stěží podpíral, zvrtla si ošklivě kotník. Jak se jim naše hůl hodila! O tajuplném kanci auvergneském jsme jim raději neříkali. 

Josef Duben
povídka z knihy Zvíře polidšťuje
Některé z knih spisovatele jsou ke stažení na webu Hoax