Omezenost? Omezenost…

Když má něco meze, znamená to, že to má jisté hranice, které možná lze překonat, ale většinou jen obtížně. Leckdo je na jakékoli meze alergický, cítí se omezován kdečím, třeba i těmi hranicemi, málokdo však chápe, že nejvíc asi omezují vlastní schopnosti, a touží po neomezených možnostech. Za takovou „zemi neomezených možností“ bývaly považovány Spojené státy. Možnosti…

Nejde ale jen o možnosti, omezený může být například i prostor a čas. A to mi připomíná, co říkává moje žena, že s prostorem potíže nemá, zato s časem často. Naše kočka je na tom lépe, ta nemá problém ani s jedním. Prostor je její, jakýkoli, a navíc je jí jasné, že čas je relativní.

A co omezenost ve smyslu hlupství, občas laskavěji nazývaná mentální plachost? Kdo si dnes troufne o někom říci, že je omezenec, že nic neví, nic nechápe? Nejde o to, že my lidé nejsme stejní, a každý má talent na něco jiného, takže něco chápe, a něco moc ne. Omezeností se spíše rozumí, že daný jedinec není schopen sebereflexe, že prostě nechápe souvislosti, a především netuší, že to nechápe. Dalo by se možná na konkrétní jedince ukázat, ale vlastně proč?

Při pohledu do zvířecí říše nejspíš o nějaké takové mentální omezenosti živočichů vůbec hovořit nelze. Ačkoli, ptal se někdo nějakého koně, papouška, šimpanze, psa nebo kočky, co si uvědomuje, co ví, co chápe a co ne? Ostatně není třeba se ptát. Stačí zvířata pozorovat: možná vědí mnohé, a zejména všechno to, co my, lidé, nevíme, či vědět nemůžeme. Ve vzácných chvílích se stane, že ono zvíře najednou mrkne, a my najednou tušíme, že ví. Já to totiž mohu potvrdit, protože to znám od naší kočky.

Omezenou možnost poznání lapidárně vyjádřil Sókratés slavnou větou: „Vím, že nic nevím.“ Aspoň se mu ten výrok přisuzuje a odpovídá i Platonovu vyjádření v Obraně Sókratově, z níž je zřejmé, že si tento velký athénský filosof uvědomoval jistou omezenost poznání. Zřejmě to tak opravdu je,  čím víc toho člověk ví, tím lépe chápe, že je mnohem víc toho, co neví. Nebo ještě neví a možná ani nikdy vědět nebude.

Touha po poznání, touha vědět, chápat, poznat smysl všeho, ta provází lidstvo od věků. Avšak  o logické vysvětlení, že všechno má svůj smysl, že od složitějšího se lze dobrat jednoduchého, a že to jednoduché je Jsoucno, Bytí, Věčnost, a to všechno je nekonečné, to se zdá lidské mysli příliš prosté, a založené na ochotě věřit. Inu, a jsem zase na začátku, u otázek typu, co kdo chápe, co ví, co chce vědět. A čemu se dá věřit. A ovšem také proč?

A tak se nakonec zdá, že největším problémem poznání je opravdu jistá omezenost, a to zejména ta, kterou si hledač pravdy či smyslu není s to sám si uvědomit. A klidně by mohl říci: „Nevím, že nic nevím.“

Josef Duben