Po Smutných tropech asi přijde smutný glaciál
Po všech těch internacionálách, ať už zpívaných či více či chmurně žitých a bujících v posledním interglaciálu, se zdá, že všemu tomu politickému a a následnému pseudokorektnímu blouznění asi učiní chmurný konec nový glaciál. Myslím tím glaciál mentální, čili taková nějaká mentální doba ledová. Hlavy jsou přehřáté a jisté ochlazení se již rýsuje… Ale na jak dlouho?
O končícím období, kdy ještě kdesi v tropech mohli žít původní obyvatelé přírodním způsobem života, vydal svědectví Claude Lévi-Strauss ještě v roce 1955. Kniha Smutné tropy vyšla i česky v době začínajícího jarního tání, tedy mírné otevřenosti v roce 1966. Ono dlouhé období rajské nevinnosti, alespoň z pohledu nezasvěceného Evropana, v podstatě skončilo po druhé světové válce. Myslí se tím období, kdy se obyvatelé jihoamerických pralesů či savan nerušeni nějakým „pokrokem“ hřáli za nocí stuleni u ohňů společně se svými ochočenými zvířaty. Poměrně jednoduchými jazyky a mimikou dovedli vyjádřit to, na co dnes Evropan potřebuje čím dále víc slov a popsaných stránek, kde se přednost dává slovům mnohovýznamovým, která se dají vyložit tak či onak.
Podle Lévi-Straussova svědectví rozhodně nešlo o nějaké ušlechtilé divochy, o nichž blouznil Rousseau. Byli to lidé se stejnými touhami a pohnutkami, jako máme my. Jen jich bylo o dost méně a aby uhájili to své, teritorium, majetek, ženy, tak museli umět prokázat schopnosti a sílu, ale i morálku.
Možná právě užší propojení s přírodou a kontakt se zvířaty vedlo lidi k úspornějšímu vyjadřování. Však se jejich jazykové projevy týkaly především věcí pro život zásadních: rození, přechodu do dospělosti, zakládání rodiny, smrti a rozmluv náboženských. Veselé tlachání si mohly dovolit leda tak děti, dospělí spíš příležitostně. Ale co je na tom podivného? Vždyť před pár stovkami let to takhle nějak vypadalo i na české, italské či kdovíjaké jiné evropské vesnici. A tam se také nejvíce mluvilo a zpívalo při svatbách, pohřbech a o církevních svátcích.
Jenže i ty Lévi-Straussem popisované smutné tropy bývaly veselé, i když z evropského pohledu možná trochu kruté. Ale nepůsobila podobně ještě donedávna i evropská zemědělská společnost? To až „moderní“ průmyslová a postprůmyslová společnost, odtržená od půdy, od polí a od hospodářských zvířat, začíná být obdobně smutná. Hledá ztracený ráj a dobu nevinnosti, a nenalézá ji. Hledá se spása v jen ústy hlásané ohleduplnosti… Nebo bude záchranou střídmost a odříkání? Ale jde něco takového vymáhat, nebo dokonce vynucovat? A může něco takového fungovat?
Dalo by se ještě zastavit takové zúžení a chladnutí mysli, tady nástup mentální doby ledové neboli glaciálu? To je otázka hodná Shakespeara. Když chce člověk být a žít, a nejen on sám, ale i další generace, musí pro to něco udělat. Možná by stačilo se nejprve zastavit. Pak se totiž dá zaslechnout zpěv ptáků, štěkot, popřípadě vytí psů z blízké vesnice, zařehtání koní na pastvě, zakdákání slepic. No a prší-li, a pozorovatel má slunce v zádech, může i uvidět duhu. A dokud to všechno vůbec dokáže vnímat, je naděje. Pesimista asi dodá: „A kdoví, jestli vůbec zaprší…“
Na to lze odpovědět, že nakonec zapršelo vždycky. Již v Bibli je zmíněno, že za proroka Elisea, někdy kolem roku 900 před Kristem, se nebe zavřelo na tři léta a nezapršelo. A přece nakonec zapršelo. No a bylo zase na chvíli veselo… Bude i tentokrát?
Josef Duben
