Pod vodou je nebezpečno

Jednoho pošmourné dopoledne se „to“ v královském městě stalo. A nebylo to v královském hradě, ani v Jelením příkopu, není v něm totiž voda. Sice se pod okny Rožmberského paláce našly lastury ústřic (Ostrea edulis), ale tito mořští mlži zde nebyli chováni, jen od moře přivezeni a pak pojídáni.

Nicméně byli v královském a posléze císařském zvěřinci chováni různí exotičtí živočichové,  jako lvi a různé další šelmy, ale také jiní savci, třeba antilopy, gazely, a mnozí ptáci, pštrosi, kasuáři, prý i kolibříci, a samozřejmě pávi. A pak také ryby. A prý i paryby, zejména rejnok elektrický, tedy správně parejnok elektrický, Torpedo marmorata. To bylo pro Rudolfa II. něco. Ale kdo ví?

Po více než třech staletích od éry Rudolfovy, ale pořád ještě pár let před tím, než se „to“ stalo, tiskl v onom královském městě chlapec vytáhlý jako rákos svůj nos na sklo, za nímž se v teráriích plazily krajty, šklebili se baziliškové a v akváriích rejdily pestré korálové rybky. Až měl z toho nos trochu placatý. Ale stále toužil spatřit rejnoka, toho znal jen z obrázků. Měl totiž docela oprávněnou představu, že jsou rejnoci elegantní, jako jacísi podvodní ptáci, ale zároveň ho při té představě mrazilo, že výboj elektrického rejnoka (parejnoka), který se občas vyskytne i ve Středozemním moři, může potápěče ochromit. A co třeba taková trnucha obecná (Dasyatis pastinaca), ta by člověka mohla též pěkně potrápit svým jedovým bodcem v ocasu.

Fascinace světem zvířat přivedla chlapce k touze být zvířatům, zejména těm trochu méně vyzpytatelným, blíž a ještě blíž. Takže se poté, co se dostatečně vzdělal, aby věděl, jak zvířata, a nejen plazy, ryby a paryby, ale i ostatní, udržovat při životě, ale navíc jak jim zpříjemňovat život v zajetí, si našel práci v místě, kde žije spousta podivných zvířat, na která se chodí dívat podobní nadšenci, jako kdysi býval on sám.

A pak jednoho pošmourného dopoledne, přišed do práce v královském městě, na místo, které za Rudolfa II. k  městu ani zdaleka nepatřilo, tento chlapec, nyní už dávno muž, zažil v příkopu, nikoli hradním to, o čem dosud jen četl. Ochranný příkop, kalná voda. Proč je najednou kalná? Už  tam šťourali bidlem, a nic. Prý nefunguje čerpadlo. To se bude muset celý příkop vypustit? Ledaže by se našel dobrovolník, který by se ponořil a podle jakéhosi nákresu čerpadlo opravil. Žádný dobrovolník se nehlásil, tak na tázavé pohledy okolo stojících přikývl.

Ponořil se, s kyslíkovou bombou na zádech. Nic moc nevidí, hmatá, už to má, a najednou nic, tma, vůbec nic. Dýchá, ale neví o tom. Dýchací reflex naštěstí funguje. Po chvíli se probere a vynoří. Spolupracovníci úlevně volají: „Cos tam takovou dobu dělal? Že ty sis  šáhnul na dráty! Praštil tě proud.“ Prasklé těsnění čerpadla, obnažený vodič… Muž pořád ještě nechápal, až když jeden z kolegů zvolal: „Rejnok! To byl rejnok!“ Až pak vydechl: „Vy….“

Když jsme si o tom po čase povídali, smál se: „To se fakt stalo, není to pohádka. I když vlastně asi trochu je, když má dobrý konec. A dokonce dva, toho „rejnoka“ jsem jim odpustil.“

Josef Duben