Pojem

Co slovo, to pojem, konkrétní či abstraktní, třeba stůl, okno, kravín, noha, ruka, láska, spravedlnost. Ideální by bylo, kdyby se pojem nemusel dále upřesňovat. Ale při dalším hovoru se už často musí. Jaký stůl? Kuchyňský, operační, pitevní? Okno jednodílné, dvojdílné, kostelní? Noha lidská, od stolu, židle? Láska lidská, boží, ke zvířatům? Mám za to, že je těžké stručně a jednoznačně definovat jakýkoli pojem. Jen malé dítě, než začne pořádně mluvit, to má jednoduché, stačí mu říci „to“, popřípadě ukázat. No a ve vysokém věku se ono zjednodušování na „to“ vrací, když začnou vypadávat slova.

Tak tedy pojem… Jde o určité zobecnění slova tak, aby mu každý rozuměl a u mnoha konkrétních nebylo třeba opakovaně říkat, co je to čtverec nebo trojúhelník, stůl nebo židle. Není třeba ani vysvětlovat pojmy jako kočka, pes, lev, pták, král, prezident, učitel, otec, matka, zloděj, vězeň. Nebo?

Ale u pojmů abstraktních, jako spravedlnost, moudrost, pravda, etika, náboženství, politika, demokracie, diktatura, už je často potřeba dovysvětlit, co kdo daným pojmem míní. Pak si ale jeden řekne, zda dar jazyka není někdy darem poněkud danajským. Pojem danajský dar připomíná trojského koně, „dar“ Řeků, neboli Danaů, obléhaným Trójanům. Ti si koně s nadšením odtáhli do města a až pozdě zjistili, že se v útrobách dřevěného koně ukrývali bojovníci, kteří pak za noci tiše vylezli a otevřeli brány obleženého města svým druhům. A tak Trója padla. A tak může padnout někdo v diskusi, nerozpozná-li v použitém pojmu faleš, nebo něco, s čím nepočítal.

Inu, používání slov a pojmů vůbec s sebou může nést různá úskalí, především má-li někdo  postranní úmysly, snaží se zmanipulovat či dokonce zmást posluchače, diskutující, protivníky či veřejnost. K tomu dochází docela často, ale zejména v období před volbami. Kéž by bylo možné se v životě vždy řídit Kristovými slovy, jak je zaznamenal evangelista Matouš: „Vaše slova budiž ano, ano, ne, ne“. Proti tomu lze namítnout, že to vždycky nejde, že je nutno mít na zřeteli danou situaci a také někdy brát ohledy, a že ne vždy se všechno dá říct „na rovinu“. Ovšem toto „ano, ano, ne, ne“ by se mělo, stejně jako mnoho náboženských ale i filosofických pouček a citací, chápat v souvislostech. A že smyslem tohoto sdělení je žít a mluvit tak, aby se člověk nevykrucoval, anebo dokonce nelhal. Je to vlastně i celkem jednoduchý návod, jak předcházet trapným situacím, kdy se mnohý lhář do vlastních lží zaplete.

Ono být člověkem, nikoli zvířetem, to znamená uvědomit si a také přijmout zodpovědnost za své počínání. Po zvířatech to chtít moc nelze, byť se v některých případech či situacích může zdát, že zvíře  chápe věci podobně jako člověk. Hm, například naše kočka stoprocentně. Nicméně čas od času si i já musím připustit, že to opravdu není malý človíček, ale zvířátko. A nejde jen o kočku, musím v této souvislosti zmínit například i inteligentního sousedova pejska a kamarádova koně.

No, a mám to… jak se mají lidé domluvit na pravdě, spravedlnosti, náboženství, demokracii a tak dále, když je možné se zadrhnout i na tom, které zvíře člověku lépe rozumí, a zda je to kočka nebo pes či snad ten kůň?  Máme tedy snad radši mlčet, mňoukat nebo vrčet? Bylo by to řešení? Ano, ano. Kdepak, ne, ne! 

Josef Duben