Povídka o smíchu a úsměvu
Mají kočky, psi a zvířata vůbec smysl pro humor? Z vlastních zkušeností soudím, že pokud ne přímo pro humor v našem lidském pojetí, tak zcela jistě mají smysl pro komické situace. Zejména mláďata. A vlastně nejen ona.
Ale když se řekne smysl pro humor, znamená to smích? Nemusí tomu tak být vždy, spíš bych řekl, že mně s humorem víc ladí úsměv. Když ono to smát se je dvojznačné, dá se smát na někoho, ale také někomu, a to už není tak milé. Zato usmívat se dá už jen na někoho. A tak to bude asi i se zvířaty. Naše kočka je jasným příkladem zvířete, které se dokáže usmívat. Hlavně na mě.
A co třeba taková kráva, umí to? Ta zobrazená na francouzském taveňáku pojmenovaném „Veselá kráva“ určitě ano. Ovšem francouzsky je to Kráva, která se směje… La vache qui rit. To se zřejmě francouzský kreativec nechal inspirovat románem Victora Huga Muž, který se směje… L´ Homme qui rit. Název tohoto sýra byl registrován pod zmíněným názvem v roce 1921, tedy více než před sto lety. Dnes by se ve Francii jistě našli aktuálnější spisovatelé, například Michel Houllebecq, ale jako inspirace pro sýraře by asi neobstál romány Elementární částice, Platforma, ani Serotonin. Možná by se spíš hodila Prostá vášeň od Annie Ernaux. Ale to už jsme trochu moc daleko od smíchu a úsměvu, ostatně žádné ze zmíněných děl není moc veselé, a ani ten Hugův Muž, který se směje.
Pokusím se zůstat raději u zvířat. Můj známý lékař mi vyprávěl, že se pes dokáže člověku smát. Zde jsou páníčkova slova: „Měl jsem kdysi pejska, tedy havanského psíka. Ohromně milé zvíře. Někdy jsem se mu ale trochu smál, třeba když se bál vkročit do výtahu, a to on vůbec neměl rád. Ovšem jednou mi to vrátil. Byli u mě kamarádi, dlouho jsme ponocovali, a když odešli, usedl jsem znaven do křesla a Broček proti mně. A tu promluvil: ´ Ty už máš dost, tos tomu dneska dal. A já tady vidím na stole salám, a já si ho vezmu, a ty, ty mi nic neřekneš.´ A upřeně se na mě díval. Pozoruji ho. On mě. A pak se pomalu rozešel, opatrně si vzal ze stolu plátek salámu a pomalinku ho vychutnával. Pomalinku. A jeho oči se smály! A znovu promluvil: ´Je tam ještě jeden, vidíš ho?´ Pozoroval jsem, jak se znova vydal ke stolu, poslední plátek opatrně uchopil a slastně si pochutnával. Jé, ten se smál. Ano, pes se dovede smát. Ovšem je na místě otázka, od koho se to naučil, že?“
Nyní má pan doktor kočku, která je ve svém projevu střídmější, zdrženlivější a také samostatnější, nicméně usmát se dovede.
Josef Duben
